Omluva

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

Kamarádky Zuzka, Terka a Blanka vylepili po obci několik plakátů, kde jménem místní starší paní Charsové nabízeli kondomy. Mělo to být pro pobavení, protože paní Charsová byla známá pro svou společenskou suchost; ale nikdo o ní nakonec nic pořádně nevěděl. Nikam moc nechodila; společensky aktivní nebyla.
Holky byly samozřejmě přesvědčeny, že se nepřijde na to, že to byli ony, ale přišlo se na to – někdo je viděl a jednu z nich poznal – a doneslo se to až paní Charsové, které před tím o těch letácích povídali lidé.

ZUZKA

Když šla Zuzka za paní Charsovou, cestou se jí docela ulevilo. Fakt se bála, jak to dopadne… jaký trest si pro ni máma vymyslí, ale když se domluvili na osobní omluvě, byla přesvědčena, že to dopadne s omluvou, kterou přednese paní Charsové. Zuzka byla 15tiletá, štíhlá, pružná holka s hodně tmavými hnědými vlasy do culíku; omluvit se šla ve slušivém kostýmku se sukní, která jí končila u kolen a bílé punčochy

Došla k jejímu domu. Byl středně velký – na jednu paní v letech by člověk řekl, že až velký, ale prý k ní jezdívali její děti i se svými bližními a to pak se prostor hodí. Zuzka zazvonila a čekala; po chvíli se otevřeli dveře a v nich se objevila paní. Jako by ji už čekala, protože se lehce usmála a pokynula jí, ať jde dál. Když Zuzka vcházela dovnitř, paní ustoupila, nechala jí projít a pak zavřela dveře, které zacvaknula.

„Tak tě tu vítám, děvče.“ prohlásila. „Pojď dál do obýváku.“ a ukázala jí dál chodbou. Když došli do pokoje, posadila se paní do křesla a pokračovala: „S mámou jsem již mluvila po telefonu… moc se omlouvala. Nakonec jsme se shodli na tom, že se přijdeš omluvit za sebe.“ „Ano, to chci.“ Začala Zuzka. „Podívejte paní Charsová, mě je to opravdu líto ……

„Jsem tak ráda, že to od tebe slyším.“ povzdechla si paní. „Víš.. i já bývala malá a občas provedla nějakou lumpárnu… No, ale, každý může někde ujet – prostě to trochu přehnat, a pak toho lituje… A to je dobře – je potřeba toho opravdu litovat, aby se z toho člověk – a hlavní tak mladý, jako ty – poučil. To je důležité.“ „Tak…“ pronesla Zuzka. „Mohla bych už jít. Ne?“ „I co tě nemá, slečno.“ Nesouhlasila paní. „Je potřeba se opravdu přesvědčit, že toho budeš litovat. A to dlouho.“ „Ale já toho opravdu lituji.“ Ujišťovala ji Zuzka. Ale paní Charsová ji oponovala: „Opravdu mi nemůžeš mít za zlé, když potřebuji jistotu, abys toho litovala; k tomu je zapotřebí k omluvě přijmout odpovídající trest.“ „A jéje“ pomyslela si Zuzka. „To zas bude vopruz – nějaké práce či co…“ „Ale… no.. a… jaký trest myslíte?“ Paní se zvedla z křesla a přistoupila k Zuzce, která se na ni tázavě dívala. Pak ji uchopila za její ruku a vedla jí přes místnost. „Co, … co to děláte?“ vykoktala ze sebe překvapeně Zuzka, která byla nucena jít za ní, protože bez ohledu, jak paní působila, byl její stisk pevný a nezmohl od Zuzky odpor. Paní se Zuzkou došla k jedné skříňce, kterou otevřela a sáhla dovnitř a pak ruku opět vynořila ven. V rukou držela nějakou hůlku, která byla lehce prohnutá, maximálně centimetr silná. Pak se paní obrátila k Zuzce: „Jaký trest?… Přece tělesný, děvče.“ pronesla se slabým úsměvem. Zuzka ztuhla, oči se jí zamračili, jak začala přemýšlet. S pootevřenou pusou koukala na paní a střídavě také na tu hůlku v její druhé ruce. Po chvilce Zuzka začala nevěřícným tónem blekotat: „To je?… To je … rákoska?“ vydechla. „No ano,… odpovídající trest tomu, cos provedla a tvému věku musí být výplata rákoskou.“

Zuzka chtěla od paní poodejít, ale ta jí držela pevně, že se nemohla vymanit, i když zatáhla silněji. „Tedy,“ začala se ptát paní: „Nechám tě vybrat polohu. Ohneš se mi na stůl nebo si mi lehneš přes klín?“ ptala se paní s naprostou samozřejmostí, jakoby se jednalo o nějakou běžnou věc. „Ale to snad nemyslíte vážně“ děsila se Zuzka. „To snad vyřešíme jinak, ne? Zavoláme mámě a …“ „S tvou matkou jsem již mluvila… a shodli jsme se na tom, že ti trest mám vybrat já – navrhnula jsem tvé matce tělesný trest. Nejprve se jí to nezdálo, ale po mém vysvětlování, že je to pro tvé dobro, nakonec souhlasila. Jen tak si to opravdu zapamatuješ a budeš toho litovat.“ Paní hovořila nesmírně vážným tónem, který zněl až nepříjemně. „Tak děvče… jak to budeš chtít vykonat?“

Zuzka byla zaražená, že nic neříkala. Opět zaškubala rukou, aby se uvolnila ze sevření paní Charsové, která však držela pevně. „No, vidím, že přes stůl by ses mi nejspíš neohnula, ale v pořádku – uděláme to pěkně po domácku.“ Stále držíc Zuzku, přistoupila k masivní židli s opěrátkem a usedla na ni. Zuzku si přitáhnula z pravé strany. „Tak děvče, polož se mi na klín, ať můžeme začít.“ Pronesla učitelským tónem. Zuzka stála přimrazená k podlaze se strachem v očích. „Ale počkejte přece ještě, prosím vás, přece mě nezbijete… tou rákoskou to musí hrozně bolet…“ „Inu – proto rákosky jsou – děvče.. je to pro tvé dobro – víš, jak dlouho si to pak budeš pamatovat.. a neuděláš podobnou špatnou věc?“ „Uvidíš, že mi jednoho dne budeš vděčná a …“ Zuzce se z těch řečí pomalu zvedal žaludek… Musí něco vymyslet, musí to zarazit…nic jí nenapadalo…..

Nakonec se paní zamračila a svou volnou rukou si poklepala na klín. „Přehnout!!“ řekla důrazně. Zuzka se však k tomuto neměla a spíš se snažila od paní odtáhnout…. “Néééé, to nééé, prosím…“ blekotala a zkoušela vymanit svou ruku ze sevření. Paní Charsová se jí zadívala do očí, a bez dalších slov si rákosku zastrčila za sebe k opěradlu židle, načež Zuzku uchopila svou pravou rukou kolem zad. Svou levou rukou držela Zuzku za její pravou – pak  oběma rukama rázně zatáhla tak, že děvče se neudrželo a přepadlo jí přes klín. Zuzka se okamžitě paní opřela o levou nohu, na které se ocitla její hruď, aby se zvedla, ale to již jí levá paže paní Charsové tisknula přes záda, takže vstát nešlo. „Néé, to přece nemůžete!! Prosííím, pusťte mě!“ protestovala hlasitě Zuzka. „Již jsme si to vysvětlili… slečno – nyní byste měla důstojně snést svůj trest.“

Nato Zuzka ucítila, jak jí cizí ruka u kolen uchopila spodní lem její sukně a přetahovala jí na záda, takže se odkryly kompletně její světlé, mírně průhledné punčochy, pod kterými se rýsovaly kalhotky. Strach se zesílil, a když pak navíc ucítila ruku, která jí chytila za okraj punčoch i kalhotek a tyto začali stahovat dolů, zazmítala se v sevření „Néééé….prosím neéééé!!!!“ a zároveň jí vystřelila pravá ruka dozadu a snažila se si punčochy chytit, aby zabránila jejich stahování. „Jestli mi hodláš děvče bránit ve vykonání trestu, budu ti ho muset zvýšit… tak toho nech.“ Zuzka se zasekla, ale protože punčochy nepouštěla, paní Charsová jí levou rukou chytila tu její pravou a odtáhnula ji na záda, kde jí pevně sevřela a přitisknula na Zuzčina záda. Navíc paní Zuzčinu levou ruku, kterou se ještě opírala o její stehno, vytěsnila, že jí sjela mimo, a teď jí jen bezúčelně mohla hýbat před tělem.

Nyní již zcela bezbranná Zuzka koukala na podlahu a levou nohu paní; s dalším návalem strachu cítila, jak jí punčochy s kalhotkami sjíždí po stehnech a zastavili se nad koleny. Zřetelně pocítila vzduch na odkrytém pozadí, které se paní Charsové takto ukázalo ve své mladinké kráse. Nyní s ní paní začala mírně na svých stehnech a kolenech smýkat, jak si ji ještě posouvala a rovnala, aby se jí do jejího zadečku lépe strefovalo. Zuzka si znovu vybavila tu rákosku a nemohla pořád uvěřit tomu, že dostane pravý nefalšovaný výprask na holou… a ještě od starší paní, o který si myslela, že je to již slabší, neškodný člověk. Opět zkusila prosit: „Prosím, prosím, to ne, jen to nééé… já slibuju na celý svět, že budu hodná, že…“ „Ano, to ráda slyším, děvče……, ale abych tomu uvěřila, je třeba vykonání spravedlivého trestu.“ Pak se paní láskyplně zadívala na úchvatný pevný mladý dívčí zadeček a vytáhnula rákosku. „Tak začínáme.. a buď statečná.“

Zuzce problesklo hlavou, že je konec, už tomu nijak nezabrání – dostane napráskáno na holou  – a ke všemu rákoskou; jakýkoliv odpor byl marný; volnou měla jednu ruku, která však nic nezmohla a nohy, které se lehce dotýkaly podlahy, ale jinak byla pevně semknutá v sevření paní Charsové – její pozadí muselo být naservírované, jako na podnose. Pak již koutkem oka zahlédla zvedající se ruku paní Charsové nahoru, a hned nato se jí v uších ozvalo protínání vzduchu tenkým nástrojem a pak: „MLASK“ Na pozadí jí vystřelila prudká pálivá bolest. „Jau!!!“ vyhrkla Zuzka a zazmítala se v sevření; z daného místa se ihned rozjelo pálivé štípání do okolí. Nato se ozvalo další „Svuchhhh“ a lupnutí o její zadek. „Auuu!“ zanaříkala a nohy jí trhly do vzduchu.

Další zvuk hučivého zasvištění a krátké prásknutí se ozvalo za chvilku. „Ajjj!!!“ vyhrkla Zuzka a opět sebou trhnula. Další svuchnutí a další prudce pálící pocity jí vystřelily z hýždí do těla; „Oiii!!!“ zapištěla dívka a zaťala zuby i oči, což jí krátce vyčerpalo a hlava se jí svěsila. Další pohyb starší, ale jisté paže nad hlavu a prudký pohyb dolů „Ššššvisst!… mlast!“… dívčí zadeček se zatřásl a jeho majitelka trhnula hlavou co nevýše to šlo, kdy zároveň s tím se jí otevřela pusa co nejvíc a z této vyšel přeskočivý výkřik… na to již z očí dívky vytryskly první slzy.

A tak to pokračovalo dále. Paní pečlivými pohyby rukou s rákoskou vynášela Zuzku do stále vyšších sfér utrpení, při čemž ji pevně tisknula na její záda a držela pravou ruku, aby byla slečna tam, kde má být – Ta se kroutila, zmítala, kopala nohama, a brečela. Po každé ráně vždy následoval hlasitý výkřik. Slzy jí stékaly po tváři a kapaly pod ní na podlahu. Paní Charsová uznale pozorovala Zuzčino pozadí, na kterém se rozprostírala řada rudých pruhů, které naskakovaly po jejích úderech rákoskou, a byla stále přesvědčena, že jich rozhodně není dost. A tak se pokračovalo. Zvuky úderů tenkého dřívka o povrch zadečku se rozléhaly místností. Zuzčin jekot se nesl domem.

„Budeš si ještě dělat blázny ze starších lidí?“ pronesla paní k Zuzce, a hned na to „Svuuuchh…prásk!!“ „Aááááuuu!!“ zavřeštělo děvče. „A budeš ještě lhát, jak se ti zamane?“ „Sssvist…mlask!“ „Aááách“ vykřikla opět Zuzka. „Né, už nebudu – nikdy, nikdy, prosííím.. už dost!“ plačtivě prosila. Odpovědí byl však jen další zvuk prudce padající rákosky, zakončený dalším prásknutím o její pozadí a ihned zaniklý ve výkřiku. Zuzka zakopala ve vzduchu tak prudce, až jí z jedné nohy odletěla sandále, která pak s klepnutím dopadla na podlahu.

Na dívčině pozadí se již různě rozprostíraly rudé proužky nalitých jelítek, a proto se paní rozhodla, že je třeba rozšířit plochu potrestání. Rákoska začala vymetávat okrajové části sedinky. Tu švihla pravý bok zadečku, tu levý – dále rozvířila pálení v místě přechodu hýždí ve stehna, a tak dále. Každá rána na chviličku zatřásla pružnými půlkami, které se tak lehce zavlnily a pokaždé zasažené místo nejprve mírně zbělalo a pak se hned začalo vybarvovat do červena a i lehce vystoupilo z povrchu. Takto naběhnutých jelítek pomalu přibývalo.

„To aby sis opravdu pořádně zapamatovala tvou lítost.“ Pronášela paní profesorským tónem, jako by se nic zvláštního nedělo. „Život je plný vzletů a pádů…“ pronášela i jakoby nezúčastněně… jako by ani neměla přes klín přitisknutou škubající se a vřískající dívku. „Na takové lumpárny již nesmíš ani pomyslet.. vymýšlet sama takové věci.“ a kroutila přitom hlavou. Zuzka ve snaze udělat cokoliv, co by zastavilo ten stále narůstající požár na pozadí, vykřikla: „Ale to ne já sama, to byl nápad holek!!“ Ruka s rákoskou se zarazila ve vzduchu. „Jakých holek? Tos nebyla jen ty, kdo vylepoval plakáty??“ Zuzka si najednou uvědomila, že prozradí další a tak zmlkla. Nato se ozvalo další zasvištění a pálivá bolest jí vystřelila ze stehen těsně pod zadkem. „Tak řekneš to… nebo ti dám nášup!!“ řekla velice důrazně nahlas a přidala k tomu další dvě rychlé rány vedené jakoby zespodu přes stehna i zadeček. „Aíííí, auuúúú… ach ouvej…Bože můj!!“ lamentovala Zuzka. „Dělali jsme to i s Terkou Bronskou a Blankou Lipnou!! … Prosííím… už dóóóst!“ ječela Zuzka a zmítala se jak zraněný had, ale proti síle paní byla stále bezmocná.

„Hmmm…dobře, dobře, děvče…před koncem dáme krátkou přestávku. Pak ti dám posledních 5 ran a vina bude snad smazána.“ Hrozivý výprask prozatím ustal. Zuzka si ve chvilkách, kdy byla kromě žáru z pozadí schopna vnímat i jiné věci, uvědomila, jak jí svědí zmáčená tvář od slz; a utřela si levou rukou mokrou tvář. „Bože, kdy už bude konec???“ napadlo ji. A nekonečné nutkání se vymanit ze zajetí a utíkat od té hrozné osoby, která jí působí takové utrpení, které snad ještě nezažila. Ale byla sevřená – bez surovosti, bez bolesti, ale dost pevně na to, aby se osvobodila. Instinktivně se občas pokoušela vymanit, ale výsledkem bylo jen kroucení se v pevných stiscích paní Charsové. Ta si dopřávala pohled na jelity posetou dívčí prdelku, kterou párkrát pohladila rukou a poslouchala Zuzčin brečivý nářek.

Zuzku z útrap vyrušily slova: „Tak děvče, dokončíme to.“ a koutkem oka uviděla ruku s rákoskou, která se zvedá do výše. „Néééé, prosííím… už neééé!!!“ žadonila brečivě Zuzka a vykonavatelka spravedlnosti opět musela značně napnout pár svalů, aby dívku podržela tam, kde má být. Odpovědí na dívčiny prosby byl tedy opět jen svistot tenké rákosky vzduchem zakončený dalším vzedmutím ohnivých rejdů na sedince. „Oiíííííí…aííííííí!!!“ rozléhalo se domem.

„Svuuch….luuup!!“ zadeček se zatřásl a další výkřik se vydral z mladých plic. „Sssvach…tvvvvaaak!“ Zuzčina volná ruka se křečovitě zatínala. Další rána, která vyvolala pocit, jako by se na sedinku vylil rozpálený kov, který se prudce rozhořel až k protější částí těla…. a konečně poslední svuchnutí zakončené řízným mlasknutím, rozvibrovanými půlkami a ostrým dívčím výkřikem. Pak se již rákoska přestala zvedat a místností se neslo dívčí kvílení a kvičení přerušované brekotem.

Paní Charsová s triumfálním pocitem ještě chvíli držela Zuzku na klíně. Pak odložila rákosku a přiložila ruku na dívčino pozadí. Z tohoto sálalo horko, jak bylo zbrázděné rudými jelítky.

Pak sevření kolem těla Zuzky povolilo, a když si uvědomila, že má volnou i ruku, kterou paní pustila, vyskočila z klína, a stále vřeštící a ječící se začala rukama chytat za zadek. Chtěla ho hladit a laskat, snažíc se tlumit to neskutečné pálení a štípání, které jí odtud vystřelovalo do celého těla. Různě přitom poskakovala a ohýbala se, jak jí na zadku tančily plameny. Zřetelně cítila, jak je pozadí hrbolaté od naběhlých jelit. Její zvednutá sukně se jí podle pohybů různě protahovala a punčochy i s kalhotkami, stále stažené ke kolenům, se různě napínaly. Její oči rozmáčené od slz a pusa se jí každou chvilku zatínaly, když jí ze sešvihaných půlek vystřelovaly silnější plameny. Zuzka měla ale pocit, že jí hoří zadek celej.

Paní Charsová čekala nějakou dobu mlčky, až se Zuzka trochu zklidnila. „Tak děvče, máš to za sebou… můžeš se obléct.“ Zuzka by se nejradši neoblékala, aby nechala hořící kůži vychládat, ale protože samozřejmě chtěla pryč co nejdál od tohohle hrůzného člověka, který ji způsobil tak neskutečné utrpení, musela se upravit. Sehnula se, chytila nejprve kalhotky, které si vytáhla pod zadek, a dál již je vytahovala velmi opatrně, aby co nejméně dráždila naběhlá rudá jelítka. Když to zvládla, opatrně si natáhla punčocháče. Neustále přitom fňukala a občas sykla, jak si pohybem látky podráždila nějaké místo. Když byla hotová, paní Charsová se postavila a spustila: „Tedy, mladá dámo, tímto jste přijala odpovídající trest, a já doufám, že jeho absolvování vám v budoucnu přinese velké ponaučení a pomoc při rozhodování, zda provést nějakou nepravost.“ Pak paní prošla bytem ke dveřím, které odemknula a otevřela. „Nyní mladá dámo – můžete jít… A přeji vám úspěchy v životě.“  Pronesla okázale, jako by měli spolu pouhé povídání.

Zuzka ještě stále se vzlyky prošla kolem paní a šourala se k brance. Ani se za paní nepodívala a vyšla na ulici. Jak šla směrem k domovu, neustále měla tendence se hladit pod sukní na nechutně pálícím zadečku. Vždy, když někdo šel, nechala ho být, aby nebudila pozornost. Cestou jí začala cloumat nenávist a zahlodal pocit volající po pomstě… ale jaké, když by pak mohlo být ještě hůř.

TERKA

Paní Charsová zatím doma ihned, jak Zuzka vyšla na ulici, otevřela telefonní seznam a vyhledala si jméno v jejich městě – Bronská. Ten den proběhlo několik telefonátů, kdy jí pak volala matka Zuzčiny kamarádky, která rozlobeně paní Charsové sdělovala, že se jí dcera Tereza přiznala a slibovala, že jí to spočítá a její zadek si to bude dlouho pamatovat. I tu paní nabídla mámě Terky, že toto by měla zařídit ona, jako satisfakci za urážku jejího jmena. Nedalo to žádné přemlouvání a druhý den ráno – v sobotu se 14tiletá brunetka s rozevlátými vlasy hlásila u paní v domnění, že se vše vyřeší vážnou omluvou, protože jí máma o domluveném tělesném potrestání nic neprozradila.

Jaké bylo Terčino hrozivé překvapení, když ji paní po uvedení do domu představila dlouhé, pevné, dřevěné pravítko a sdělila jí, že jí bude vyplaceno 20 ran na holé pozadí. Ještě, než se Terka vzpamatovala, stihla říct jen „Ale jak…..“ a už jí paní Charsová držela za ruku a vedla jí k židli. „Počkejte, to přece…..“ pak ale byla strhnuta nečekanou silou, že se octnula paní na klíně a přimáčknutá pevně rukou; a dále slyšela pevný hlas neumožňující žádné protesty: „Již je to s tvou matkou domluvené… a tobě radím, aby ses nebránila nebo to bude horší… rozumíš, děvče?!“ Terka odevzdaně se slzami na krajíčku odpověděla „Ano, paní.“ Paní kývla hlavou „V pořádku; ber to jako spravedlivý trest.“

Pak již Terka cítila, jak jí je vyhrnuta sukně na záda a staženy punčochy s kalhotkami ke kolenům. Následně se pozvednulo dřevěné pravítko vysoko nad Terčino pozadí a „Sviiiiissst!!“ – V následujících minutách se místností ozývaly pleskavé zvuky tenkého dřeva o kůži a pištivý dívčí křik smíšený s brekotem. Během procedury několikrát donutily plameny z pozadí Terku se vzpouzet, ale proti síle paní Charsové se její aktivity ukázaly naprosto zbytečné. A tak se její nohy groteskně třepetaly a její ruce sebou trhaly, jak pokračovalo pleskání pravítka.

Když později Terka odcházela z domu, oči měla zmáčené od slz; sukně vyhrnutá, obě ruce zastrčené za kalhotky a třela si hořící hýždě. Ani se jí kvůli tomu nechtělo vycházet na ulici. Protože i přes nižší věk měla trochu větší sílu, než Zuzka, a během výprasku se nedokázala ovládnout, kladla vůči trestu větší odpor, což paní Charsovou nazlobilo a přidala Terce k závěru další rány. Děvče si pak ještě nějakých 20 minut na zahradě u paní hladilo a třelo půlky, než se odvážilo vyjít se vzlyky na ulici.

BLANKA

Matka Blanky trvala na nějakém běžném potrestání – prý přece 18tiletá slečna nemůže dostávat na zadek. Paní Charsová jí však začala hrozit velkým zveřejněním celé věci, na což prý měla svůj vliv, a tak tedy paní Lipnou přesvědčila, že bude lepší, když se to vyřeší soukromě. A tak se dalšího dopoledne u domu paní Charsové opět ozval zvonek a když tato otevřela dveře, stála u dveří čerstvě dospělá slečna, která ale vypadala dospěleji, protože Blanka byla i na svůj věk vyspělejší. Paní se srdečně pousmála a gestem ji pobídla, aby šla dál.

Poté, co Blanka vešla dovnitř a paní zavřela dveře, které mimochodem ihned zamknula, začala konverzace. „Tak vás tu u sebe vítám, slečno. Jsem moc ráda, že jsem se s tvou matkou dohodla, a taky, že jsi s dohodou souhlasila a přišla tu nemilou věc vyřešit.“ Blanka se co nejnenápadněji zamračila. Pomyslela na to, jak ji máma musela hodně přemlouvat, aby sem šla… navíc s tím, že jí bude chtít paní Charsová podrobit něčemu tak potupnému, jako je tělesný trest. Byla tedy přesvědčená, že k něčemu takovému nesmí dojít, a že tedy musí paní přesvědčit o jiném způsobu trestu.

„Paní Charsová, matkou mi bylo řečeno, že mě chcete podrobit ponižujícímu tělesnému trestu.“ pronesla Blanka. „Ale slečno, to se velice mýlíte. Nemá jít o žádný ponižující trest… půjde o spravedlivý trest.“ Blanka se pozdvihlo obočí: „Ale tělesný trest je vždycky ponižující; spravedlivý trest může být i něco jiného…“ odporovala Blanka. „A co například, slečno – jediné, co mě napadá, aby bylo odpovídající, je zveřejnění toho, co jste provedla. Tedy – zkažená pověst. Je vám vaše pověst lhostejná, slečno?“ Blanka zaraženě koukala před sebe a představovala si, že to může být i velká ostuda… jestli se Charsová zná s někým, kdo to celé rozmázne, mohlo by to dopadnout dost špatně. „Prosím vás, paní Charsová, můžeme vymyslet i jiný trest….třeba…třeba… bych…“ „Netřeba, slečno.“ přerušila ji paní. „Tělesný trest je staré dobré a užitečné opatření, které u mladých lidí zaručuje s vysokou úspěšností, že si bude viník svou chybu dlouho pamatovat a neopakovat ji.“ Blanka se dál snažila – prosila, přemlouvala… nabízela protislužby, i peníze, ale paní Charsová jen vrtěla hlavou.

„Buďto přijmete trest, jaký jsem určila, nebo to, co jste provedla, budu rozhlašovat a dám si na tom záležet – mám známé na dobrých místech; bude se o tom víc a víc mluvit. Paní pak sledovala, jak se slečna mračí pohroužená do myšlenek. „Tak jak jste se rozhodla?“ …“Nu slečno… podílela jste se na tom vylepování zesměšňujících urážlivých plakátů o mě… že ano?“ „Přiznání vám budiž k dobru, děvče.“ Blanka nakonec po chvíli přikývla: „Ano…. ale lituji toho… bylo to… neuvážlivé. Opravdu toho lituji.“ „V pořádku slečno. Jsem ráda, že přiznáváte vinu a také, že přijmete spravedlivý a odpovídající trest.

Nakonec se tedy Blanka zdrceně ptala: „A jak si to představujete?“ „To si vám mám lehnout přes klín…nebo…?“ „Samozřejmě, mladá dámo, že vzhledem k vašemu věku si vás nebudu přehýbat přes kolena.“ A krátce na to významným hlasem dodala. „Jako tvé známé – Zuzanu a Terezu.“ Blance se protáhl obličej.

Pak paní z okraje většího pokoje, kde se nacházeli, vzala delší dřevěnou lavici bez opěrátek, kterou bez problémů zdvihla a umístila ji doprostřed pokoje; pak významně pohlédla na Blanku a rukou udělala gesto vybízející Blanku. „Prosím, slečno.“ Když se s nejistým výrazem Blanka na ní podívala, pokračovala: „Zaujměte své místo zde v leže na břiše.“ A pak ještě doprostřed lavice položila pevný plyšový polštářek.

Blanka s výrazem naznačujícím nabírání do pláče pomalu přistoupila k lavici a zahleděla se na ni; pak se podívala na paní a zkusila škemrat: „Prosím, … prosím, to ne…“ Ale paní pronesla: „No jestli tedy raději to rozhlášení všeho ve městě…“ „Vždyť já ani nevím, jestli to vydržím.“ Zadívala se zoufale na paní. „Já si poradím, slečno.“ Jenom si lehněte.“ Blanka si tedy u lavice přidřepnula, horní částí těla si natáhla nad dřevěnou plochu a opíraje se rukama o okraje lavice se na ni položila hrudí; pak si položila spodek břicha na připravený polštářek a natáhla na lavici i nohy. Nyní ležela přes lavici, zadek schovaný pod sukní byl zvednutý o takových 15 cm, jak jej vyvyšoval polštář. Ruce měla pokrčené před sebou.

„Velmi dobře, děvče“ Chválila jí paní Charsová. Jenom trochu…“ uchopila ten polštářek, na který si Blanka lehla a posunula jej pod její bedra, takže bylo vyvýšené její pozadí. „A nyní, jak jste správně říkala, že nevíte, zda trest vydržíte, provedeme opatření, abyste to opravdu vydržela. Na to paní přistoupila k Blance v místě její horní poloviny a přetáhla ji přes střední část zad opasek široký asi 6 cm, který pak podvlékla pod lavicí, konec provlékla opaskovou přezkou; pak opasek utáhnula, až Blanka pocítila, jak ji opasek přimáčknul v zádech k lavici. Pak paní opasek zajistila a protáhla okem. Když Blanka uviděla, že paní má v ruce další opasek a přistupuje k jejím nohám, dovtípila se, že ji paní prostě k lavici připoutává, aby nemohla utéct. Velice jí to zneklidnilo, a proto se zeptala: „Je tohle nutné??“ „Možná ne, děvče, ale bude to jistota, že trest absolvujete tak, jak je třeba.“ Při těch slovech postihnul její nohy stejný osud jako záda. Opasek připevnil její nohy v místě kolenou. Blanka pak tedy zjistila, že má volné jen ruce a nohama může hýbat jen v kolenou, a tedy rozhodně se nemůže na lavici nijak posunovat nebo snad vstát.

„Takhle je to dobré, ale ještě je třeba poslední věc… vaše ruce slečno, abyste si neublížila…Chyťte se prosím rukama za nohy lavice.“ Blanka netušila, o co jde, ale uposlechla. Paní si pak přidřepla k její pravé ruce. Tuto uchopila a začala kolem ní uvazovat lanko. Než se Blanka vzpamatovala, měla pravou ruku v zápěstí přivázanou k noze lavice a lanko na několikrát zauzlované. Se strachyplným výrazem se dívala na paní. Ta jí s úsměvem a slovy „Nebojte se“ stejně přivázala k lavici i druhou ruku.

A tak Blanka ležela připoutaná řemeny k lavici a rukama přivázanýma před hlavou k nohám lavice, kdy se dívala na paní. Ta jí láskyplně pohladila po hlavě a vstala.

Chvíli bylo ticho…přerušované pouze slyšitelným dýcháním Blanky, která byla napjatá, co se bude dít dál. Paní Charsová pronesla: „Tedy, mladá slečno,… byla jste podezřelá ze zavrženíhodného jednání, kdy k tomuto jste se přiznala a vaše vina tak byla prokázána nade vší pochybnost…. Trestem budiž spravedlivým rozhodnutím o vyplacení 25 ran rákoskou na vaše pozadí.“ Po těchto slovech se Blance do srdce navalila vlna strachu; paní pokračovala: „Vzhledem k vašemu přiznání, které jako jediné dosvědčilo vaši vinu, neboť svědectví 2 nedospělých holek by skoro nikdo nevěřil, vám toto budiž přičteno k dobru. Blanka rychle řekla: „Ale nebudete to nikde rozhlašovat, že ne??“ Paní rozhodila rukama „No samozřejmě, že ne. Ani kdyby ses nepřiznala, tak bych to neřešila… vždyť já nikoho vlivného neznám a nijak bych to ani rozhlašovat nemohla – na to jsem málo významná… vlastně jsem úplně nevýznamná.“

Blanka po těch slovech ztuhla a uvědomila si, že si s ní paní hrála. Takže vlastně nemusí žádný trest absolvovat. „Vy jste mi lhala! Vy jste mě obalamutila!“ vyjela rázně Blanka na paní. „Takže žádný trest nebude, vyřeší se to jinak.“ pronesla Blanka vítězným hlasem, ale vstát z lavice nemohla. Když si to uvědomila, otočila hlavu za paní „Rozvažte mě…“ „Slyšela jste, tak mě pusťte, nebo pak hned odejdu a nevyřešíte nic.“ V tu chvíli si všimnula, že paní Charsová drží v rukou nějaký tenký prut. „Ale kdeže slečno… vždyť jste se přiznala a spravedlivý trest je nutný už jen pro vaše dobro.“ A před zraky Blanky ten prut v rukách obřadně prohnula a pak s ním máchla do vzduchu – zvuk proříznutého vzduchu zahučel Blance v uších. Ta se strachem zachvěla a zatahala střídavě rukama za pouta, ale ta držela a Blanka tedy musela zůstat ležet. „Vy mě opravdu chcete zbít tou rákoskou!?“ vyjekla napůl naštvaně a napůl se strachem. „Zbít je nesprávné slovo, slečno… bude se jednat o přiměřený a spravedlivý trest v podobě důkladného výprasku na holé pozadí. Myslím, že ve vašem případě byla silně zanedbána výchova v podobě úcty ke starším lidem a touto lekcí tuto zanedbanou část možná trochu doženeme….. A nyní již přistoupíme k věci.“ Blanka stále nesmířená s tím, co má následovat, sledovala paní, která si přidřepla v místě jejího pozadí a uchopila spodní lem její sukně. Když jej začala vytahovat k jejím zádům, začala protestovat: „Nééé, né, to né…“ a zkusila se bránit. Řemeny jí ale nedovolovaly skoro žádné manévrování a ruce byly bezmocně zajaté v poutech, takže nic nebránilo paní, aby sukni přetáhnula Blance na záda a odkryla tak její půlky oblečené do plných bílých punčochových kalhot. Tyto byly na pase dívky připevněny šňůrkou, která byla zavázána na boku na kličku. Paní uchopila jeden konec šňůrky, zatáhnula a uvolnila tak kličku. Poté paní zatahala na několika místech s vrškem punčoch, které se tak uvolnily.

Blanka s odporem cítila, jak jsou její punčochové kalhoty stahovány, až se jejich horní část zastavila u řemene, který jí držel nohy. Nyní bylo její pozadí skryto již jen pod plnými světle-šedými kalhotkami. Pak Blanka ucítila, jak se jí vršek kalhotek napjal a začal sjíždět z půlek dolů – to paní uchopila vrchní lem kalhotek do prstů a vršek kalhotek přetáhla z pozadí směrem ke kolenům, takže je obrátila naruby a pak je takto stahovala dál na stehna. Blanka se při tomto opět napjala, ale nic nezmohla. Protože jí však strach začal sílit, začala se na lavici zmítat – nadzvedávala nohy, tahala rukama a divoce otáčela hlavou ze strany na stranu; zkoušela napínat všechny svaly, ale proti řemenům, které jí tisknuly k lavici, byla bezmocná; taktéž ruce byly zajaté, a i když byly provazy, které je držely tenké, byly ale kolem rukou ovázané na vícekrát a u nohou lavice uvázané na pevné uzly – takže i když Blanka za ruce všemožně tahala a kroutila jimi, nemohla se z nich uvolnit.

Když Blančiny kalhotky skončily tam, kde před tím punčochy – tedy někde na spodních stehnech, zoufale prosila: „Prosím,…prosím… to ne… to nééé.“ Její dívčí pozadí se nyní skvělo ve své mladé kráse – pružné, hebké, vystrčené vzhůru tím, jak bylo podloženo polštářem.

„Již je rozhodnuto, dámo… nyní statečně neste svůj trest a věřte, že je to pro vaše dobro.“ Paní se napřímila u Blančina pozadí. V pravé ruce držela rákosku, po které přejížděla prsty levé ruky. Pak ještě několikrát lehce máchla zkusmo rákoskou a nakonec jednou silně, kdy se opět ozval ostře hučivý zvuk proťatého vzduchu.

Blanka se zachvěla a nedokázala zabránit představě, jak to bude asi bolet a strachy se zatnula a chytila se rukama za nohy lavice. „Tedy, děvče – začínáme.“ Blanka preventivně zatnula zuby a silněji zavřela oči. Ruka s rákoskou se zdvihnula a pak prudce klesla nad mladým pozadím. Rákoska opsala oblouk, až klesla na kůži – ozvalo se řízné mlasknutí a Blančino pozadí se lehce zatřáslo.

„Ahh!“ vydechla Blanka, jak jí ze zadku vystřelila prudce štiplavá bolest, kterou doprovodily vzplanuté plamínky, které se roztančily na kůži. Bylo to naprosto zřetelný, jak se jí na pozadí rozpálil tenký pruh. Od tohoto se začalo šířit štípání do okolí. Po chvilce se opět ozvalo svuchnutí tenkého předmětu vzduchem a další pálivá bolest rozvířila v dalším tenkém pruhu své rejdy na Blančiným pozadí. „Aúúúú!!!“ vyjekla dívka. Další „Ssssvisss…. Tvakk!!“ a „Óóóóóch“ vyhekla Blanka, která měla chuť se do něčeho zakousnout bolestí, ale protože nebylo do čeho, zatínala zuby nebo se kousala do spodního rtu.

Přes nahé pozadí se nyní rýsovaly 3 tenké pruhy různých červených odstínů, ale situace dávala vědět, že jich bude přibývat. Čtvrtý pruh se na pozadí vybarvil po dalším dopadu rákosky a výkřiku majitele pozadí. Když se rákoska popáté snesla s větší rychlostí, ozvalo se již „Práásk!“..hned na to Blančino: „Ááááááu!!“ a zasažené místo na chvilku zbělalo, pak se vybarvilo do ruda a mírně vystupovalo z povrchu, kdy se z něj vytvořilo naběhlé jelítko.

Po této páté ráně si dala paní Charsová malou přestávku. Poodešla od Blanky a ze skleněné konvice si nalila do hrnku čaj, který pak upíjela. Blanka si zatím trháním očních víček a dalšími grimasy v obličeji snažila ulevit od pocitů pálení a štípání rozlézajícím se z hýždí. Opakovaně měla stále chuť utéct – jen vstát a utéct, ale ruce jí drželi pevně; zřetelně cítila stisk pout kolem zápěstí. Po chvilce si vybavila, jak je to ponižující; znovu se proklínala, že se do této situace nechala vmanévrovat… úplně zbytečně…. a teď tu leží – s vyhrnutou sukní, staženými kalhotkami a vystrčeným holým pozadím na pospas rákosce, která ji pozadí proměňuje na pekelnou výheň.

Blanka otočila hlavu a pohlédla na paní, která v jedné ruce držela hrnek s čajem, který upíjela a v druhé držela rákosku, s kterou si pošvihávala. Při pohledu na komíhající se rákosku se Blance dělalo neskutečně úzko.
Paní odložila hrnek na stolek, a se slovy: „Tak děvče, budeme pokračovat.“ přistoupila opět k vystavenému zadečku slečny, která se opět začala na lavici kroutit v marné snaze se osvobodit z pout a řemenů, které jí držely na místě.

„Nééé.. prosím!… To tak bolííí!“ hořekovala slečna. „Děvče, mě to bolí stejně, jako tebe, ale právě proto to musíme spolu vydržet… je to přece pro tvé dobro.“ odpověděla paní. Pak pozdvihla ruku tak, že jí rákoska skončila za ramenem a místností se opět rozezvučel svistot tenkého nástroje. Zvučné plesknutí s výkřikem se zase rozeznělo po místnosti.

Další nápřah staré, ale jisté paže a další svistot rákosky zakončený mlaskavým prásknutím o pozadí, které se zatřáslo. Pronikavý výkřik majitele pozadí se ostře rozezněl v uších.

Paní se uznale zadívala na pruhované dívčí pozadí, propružila konce rákosky k sobě a rozjela další kolotoč utrpení.

Na pevné, mladé, pružné dívčí pozadí se snášeli údery rákosky v pravidelných intervalech. Výkřiky, jekot a kvílení se s občasnými krátkými přestávkami rozléhaly místností dobrých několik minut.

Grimasy bolesti a utrpení se míhaly obličejem Blanky; oči se zmočenými řasy a nalité slzami se zoufale dívali či křečovitě zavíraly ve snaze odvrátit nechutné pocity bolesti, která v podobě hořících plamenů tančila na jejích hýždích. Když při jednom z úderů trhnula Blanka hlavou co nejvýše do záklonu, slzy jí vystříkly do vzduchu jako malá vodní sprška. Trhala v poutech rukama, kopala nohama, kroutila se na lavici a napínala, ale nic naplat – rákoska dopadala na snadno dostupný cíl, který hrál červeno-nafialovělými barvami.

A spousta a spousta křiku – „Svuchh…práásk…Aííííííííí!!!“, „Svvvisst…Plesk…Ááááááiiii!!!“, „Ssssvaasss…Mlassssk…. Óóóóúúúúú………. Sssssvis…Tlamssss!!!…Ajjjjjj!!!“ vřískal dívčí hlas…  a tak dokola.

Blanka znovu a znovu tahala rukama, ďábelsky v duchu proklínala ty prokleté provazy a nejraději by je i přehryzala, kdyby k nim dosáhla pusou.

Když měla slečna na prdelce vysázeno 15 ran, dala paní opět pauzu. Zvuky rákosky s mlaskáním o kůži ustaly a místností se nesl pouze brekot, vzlyky a mělké nádechy trestané dívky.

Po nějaké chvíli si Blanka navykla na plynulý žár z pozadí a trochu se zklidnila. Kromě hrozného pálení a štípání na zadku také pocítila svědění na obličeji – to jí zasychaly tekoucí slzy po tváři, přes které se vezly další.

„Proboha, kdy už bude konec…to už nevydržím.“ honily se jí myšlenky hlavou. „Přece to už stačí, bolí to šíleně.“  „Prosííím, už dooost…. to už se nedá vydržet….. prosím, prosím… pusťte mě už…..“ žadonila brečivě Blanka.

„Dobře, dobře, slečno. Dostanete posledních 5 ran a vaše vina bude odčiněna.“ „Ach néééé, prosíííím …. už nééé!“ lamentovala Blanka, ale paní jen vrtěla hlavou. „Za lumpárnu, kterou jste provedla, z toho vyjdete ještě hódně levně.“ „I když vaši vinu nemohu rozhlásit patřičně, jak jsem vám již přiznala, vaše provinění je velmi závažné a hluboce mě zranilo. Takto alespoň dáme vašemu svědomí zadostiúčinění. K dobru vám dávám, že jste se přiznala a činu litujete. Věřte, že kdyby jste se vymlouvala a neprojevila lítost, dopadla byste velmi pravděpodobně mnohem hůře.“

Chvilku poslouchala, jak dívka vzlyká a něco si pro sebe nezřetelně povídá. Pak zaslechla cosi jako „megera“ a také „star cour…“ „Říkala jste něco?“….žádná odpověď. „No tak slečno, ano – máte k tomu co dodat… nějaká slova o poděkování za spravedlivý trest by se nyní hodila.“

Nato Blanka otočila k paní uslzený obličej s očima planoucími záští a zakřičela: „Ty stará mrcho!!! Co si to vůbec myslíš! Takhle mě mlátit… To ti přijde draho!!! Já se pomstím… jen poč…“ „Sviiiiisssst – prásk“ Blančino lamentování bylo okamžitě přerušeno hlasitým prásknutím rákosky o její pozadí, které rákoska skoro přibila k podloženému polštáři; a náledoval dívčí řev. Další „Sssssvuuuchhh…. Práááásk“ Výkřik slečny musel být slyšet až venku přes ulici a její trhnutí málem poskočilo lavici do vzduchu.

A další úder rákosky rozvířil oheň na úplném spodku sedinky… „Áááááááuuuuuuííííííí…Jajííííííííííííííííí!!!!“ vřískalo děvče a škubalo sebou na lavici všemi směry.

Dívčí zadeček sebou házel, jak to šlo, ale další ráně rákosky se vyhnout nemohl „Flllamsssst!!“ Dívčí křik se rozléhal z oken pokoje do okolí.

„Zklamala jste mě, mladá dámo…. místo očekávaného vděku se mi takhle hanebně odvděčíte urážkami a vyhrožováním?“ Paní se zadívala do Blančiných očích zalitýma slzama. „Budete potřebovat nejspíše trest zvýšit.“ „Nééééééé… Prosíííím…už néééé!!!“ Pištěla Blanka. „Odpusťte mi, prosííím!!!“

Paní se opět ponořila do svého triumfu. Mladá hříšnice položená na lavici, připevněná řemeny přes záda a nohy; ruce v poutech, které se často kroutily v bezmocné snaze se osvobodit; sukně vyhrnutá na záda a punčochy s kalhotkami stažené na stehnech. A uprostřed podložené, vztyčené pozadí svítící do ruda s nafialovělými pruhy…. a k tomu se nesoucí nářek spravedlivě trestané slečny.

Paní Charsová čekala několik minut, po které se ozývaly jen vzlyky a fňukání dámy a také šustění oblečení, jak se připoutaná dáma smýkala na lavici. Střídavě napínala a pokrčovala nohy, rozevírala a zatínala prsty na rukou, otáčela hlavou ze strany na stranu a z očí se jí vylévaly slzy jako by z tůněk vytékaly malé splavy.

Nakonec, když nářek slečny trochu opadl, přistoupila paní a opatrně přejela rukou po pozadí posetém jelítky. Cítila ty naběhlá jelítka a horkost, která z nich vyzařovala… i pocítila lítost ke slečně. „No, mladá dámo…. odpustím vám tedy… dostanete poslední 3 rány a trest bude dokonán.“ Při těch slovech si majestátně v rukou propínala ten strašný nástroj, který způsobil takové utrpení, jaké Blanka ještě nepoznala.

„Tedy slečno, dokončíme to.“ Paní se napřáhnula a švihnula naschvál rukou s rákoskou tak, že rákoskou prosvištěla mimo dívčin zadek. Když se vzduchem opět rozezněl hučivý řízný zvuk, očekávala Blanka prudkou bolest a instinktivně sebou trhnula i při tom vykřikla, aniž se nějaké prudká bolest dostavila. „Vida,… ani se vás nemusím přímo dotknout….“ Pak chvíli poslouchala Blančino zrychlené zadržované dýchání. Do ruda rozzářená prdelka se chvěla jak nákyp sulcu, do kterého někdo brnkne….

Pak se napřáhnula tak, že se jí konec rákosky za zády skoro dotýkal spodku zad a švihnula rukou. Krátký řízný zvuk proťatého vzduchu zakončil dopad rákosky, která tentokrát přibyla sedinku slečny k polštáři pod ní. „Ááááááááááááááá!!!!!!“ zakřičela z plných plic Blanka a slzy jí vystříkly.

Další „Sssssssviisssttt…. práááásk!!!“ Půlky zavibrovaly jak nafukovací balónky. „Óóóóóóóóóóíííííí“ vřeštěla dívka dále….. a poslední ránu vedla paní obloukem, kdy rákoska práskla o prdelku ze spoda, že se na chvilku zdeformovala směrem k Blančiným zádům. „Hááááááááááááááááááááááúúúúúúúúúú……jááááááááááááááááúúúúúúúúú!!!!!!!!“ šílel domem i venkem dívčí halas.

Asi po minutě dozněl největší jekot slečny a tento přešel do trhaně přerušovaného brekotu, při kterém se různě na lavici kroutila, jak jí plameny tančili na pozadí. Paní si během tohoto popíjela svůj čaj a pozorovala chvějící se půlky slečny, které nyní svítili do ruda až fialova. Když již byla paní přesvědčená, že se brečící slečna poněkud zklidnila, začala řeč: „Tak slečno…., trest máte za sebou; jsem ráda, že jste jej absolvovala až do konce, i když jste se během něj dopustila velké neslušnosti, myslím, že toho nyní litujete a určitě se napravíte…. je to tak?“ Chvíli byl slyšet jen vzlykot Blanky. „Ptám se slečno – je to tak?….Nebo byl snad trest nedostatečný?“ „Ne, ne… tedy ano, ano…“ rychle vyhrkla plačtivě Blanka.

Paní pokývala hlavou a přistoupila k řemenu, který Blance poutal nohy, a odepnula ho; potom odepnula i řemen držící dívčinu hruď. Pak paní přidřepnula u jedné ruky Blanky a chvíli zápolila s pouty, které nakonec uvolnila; a po chvíli i uvolnila druhou ruku.

Blanka, jakmile byla volná, ihned se zvedla z lavice. Sukně jí sjela přes seřezaný zadek, ale ona pod ní ihned zajela rukama, kterýma se za něj chytila a poskakovala po pokoji jako divá. Hladila sedinku, laskala ji, ale šílená, pálivá bolest s neskutečným štípáním jí stále vystřelovala do těla.

Plameny jí na pozadí hořely, jak peklo a Blanka měla pocit, že hoří celá. Paní pokynula rukou směrem k východu… „Můžete jít, slečno…doufám, že jste si vzala opravdové ponaučení a v budoucnu již neprovedete žádnou tak ohavnou věc, kvůli které jste si musela projít tuto bolestivou lekci.“

Blanka se musela trochu upravit, než vyjde na ulici. Něco z nalíčení měla rozmazané od proudů slz, které jí vytekli během výprasku; účes se jí udržel. Když si kapesníkem trochu upravovala část makeupu, myslela na to, že by se na paní nejraději vrhla a začala jí tlouct. Ale byla z právě proběhnuté bolestivé události natolik otřesena, že se musí dostat co nejdříve domů, aby se vzpamatovávala z proběhlých událostí.

Pak se Blanka vydala ven z domu. Cestou za sebou uslyšela od paní „Sbohem dítě.. a opatruj se.“ Něco na to zamumlala a šla pryč. Cestou domů se snažila odvracet tvář od procházejících lidí, aby nebylo vidět, jak má ubrečené, zarudlé oči.

Závěr

Následující dny ve třech třídách na školách si jedny žákyně vždy sedaly do lavice pomalu a opatrně, čehož si nejspíše nikdo moc nevšimnul.

O tom, kdo vylepil hanlivé plakáty o paní Charsové, se pak moc nemluvilo a za chvíli se na to zapomnělo…. až na 3 slečny, které si budou celou událost pamatovat do smrti.

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *