Náhodný noční doprovod, který dvakrát stříkal

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

Jmenuju se Eva. Od dětství jsem byla kurvička, nejdřív z přinucení, potom z potěšení, zvyklá kdykoliv nastavit svojí dírku a nechat na sobě pumpovat a supět nevlastního otce Karla. Postupem času mně to začalo dělat dobře. Mamka asi něco tušila, ale dělala jakoby nic. Zvykla jsem si na to a začalo se mi to líbit. Bylo to každý den ráno před odchodem do školy, jenom s výjimkou dnů, kdy jsem menstruovala. Začali mě přitahovat všichni chlapi. Úplně všichni, bez výjimky. Stačilo, aby se třeba cestou ze školy v autobuse ke mně nějaký chlápek náhodně přitiskl, a hned jsem tekla. Tak, že jsem byla v rozkroku celá mokrá.  A žárlivec Karel pak doma hned zlostně čichal k mým kalhotkám, protože byl přesvědčen, že jsem něco s někým měla. A nedejbůh, aby na mě snad kterýkoliv chlap sáhnul! Bylo to okamžitě tak, jako bych se počůrala. Byla jsem odsouzená dělat to s kýmkoliv, kdykoliv, kdekoliv, v kteroukoliv denní nebo noční dobu. Nezmohla jsem proti tomu nic. A to bylo vlastně i příčinou nebo možná jen okolností mého vyškovského nočního dobrodružství začátkem července 1976. Dnes jsem stará tlustá babka, o kterou by si jen tak někdo kolo neopřel, ale tenkrát jsem byla jen taková přitloustlá nakynutá buchtička, vhodná právě tak na jedno použití kýmkoliv neznámým. Do Vyškova jsem přijala navečer 8. července 1976. Hned po vystoupení z vlaku jsem nějak tušila, že si v tom městě opakovaně zašukám. A to se i vyplnilo. Moje předtucha se záhy naplnila! Z vyškovského vlakového nádraží, kam jsem z Brna dorazila mezi desátou večer a půlnocí, jsem mířila do tamních kasáren, protože jsem tušila, že tam najdu stovky, možná tisíce chlapíků, kteří se na mě chytnou a budou se chtít do mě udělat. Chybělo mi dost sebevědomí, protože kluci se o mě pro mou tloušťku nikdy moc nezajímali. Ale ve městě plném tisíců nadrženců jsem doufala v úspěch! Taky jsem dost spoléhala na tmu, která už padla, hlavně pak na to, že večer z hospod budou v posádkovém městě chodit takoví nadrženci, kteří se chytnou, a půjde jim o jednorázové povyražení se mnou. Už když jsem scházela tou svažující se ulicí od vlakového nádraží na známou vyškovskou Dědickou ulici, cítila jsem, že vlhnu v rozkroku, že musím nějakého zájemce potkat. A stalo se. Moje očekávání se vyplnilo. Když jsem po Dědické přicházela k železničnímu viaduktu, tak u toho zábradlí na mě jakoby čekal ON. Věděla jsem hned, že soulož je otázkou jen několika desítek minut, že do hodiny bude ve mně.  A to jsem ještě ani nerozpoznala ani obličej, vnímala jsem jen postavu, ale věděla jsem, že to bude, že „koncovka“ je jistá.  V rozkroku jsem zase ucítila vlhkost. Ale ta mokrost už byla o poznání určitější, než ta mírná vlhkost v kalhotkách na nádraží po vystoupení z vlaku. Bylo to možná i tím, že mě ve vlaku rozdělal a jenom tak načnul průvodčí, který si ale pak nakonec na nic netroufnul. Tím mě ten blbec zklamal. Mohl mě přece zatáhnout na vlakové WC, ohnout přes mísu a v rychlosti se udělat. Neodvážil se, proto jsem na něj měla vztek, že je to blbec. Tušila jsem však správně, že mi to ve Vyškově někdo vynahradí. Takže věc byla jasná. Než jsem došla k tomu viaduktu, kde čekal ten můj vysněný rytíř, měla jsem kalhotky v rozkroku promáčené. Když na mě promluvil, a pod průhlednou záminkou se mě zeptal na cíl mojí cesty, ucítila jsem, že kalhotky mám v rozkroku promočené tak, že šťáva mi už teče v tenkém proužku po stehně.  A ON jako by to věděl. Nebo cítil? I jemu v tu chvíli bylo všechno jasné. Šlo už jenom o co? Kde a za jak dlouho to uděláme. Nebylo to o zvažování „ano nebo ne“. Bylo úplně jasné, že ano. Vlastně to bylo nějak samozřejmé. Oba jsme hned věděli své. On, že musí dodržet nějakou formu. A já, že musím dělat jako že „ne“ nebo to i říkat, i když oba dobře víme, že ano. Z rozkroku mi tekla šťáva víc a víc, proto jsem to byla já, kdo první začal naznačovat.  A on pochopil.  Vlastně nemusel se ani moc snažit pochopit. Bylo to totiž jasné hned. Jak se jmenoval? Představili jsme se, já jsem jako husa řekla všechno po pravdě. On nejspíš ne, protože by se asi s takovou naivní husou a venkovským balíkem nechtěl vázat. Ale bylo to jedno, čert to vezmi: Peter nebo Jiří, hlavně aby mně to už brzy udělal! Flirtovala jsem jako puberťačka, smála jsem se každé kravině, kterou plácnul, schválně jsem si sedala tak, aby se mně sukně vyhrnula, dávala jsem provokativně nohu přes nohu, dělala jsem narážky sama, a na ty jeho jsem se provokativně smála. On nebyl hloupý, věděl hned už u toho viaduktu na Dědické ulici přesně to, o co mi jde, o co mezi námi půjde. Provokovala jsem ho tak, jak jsem jen mohla, protože vlhkost v rozkroku byla už nesnesitelná. Šimralo mě to, teklo to samo, bylo to k nevydržení, k zbláznění.  A on přemýšlel nad místem. Znal to tam ze čtyřletého pobytu na internátě dost podrobně. Vedl mě na osvědčené místo, kde mně to chtěl udělat, protože jsem mu k tomu slovně dala záminku. Bylo to dobré místo, skryté v prohlubni mezi ulicí Dědická a odbočkou na Hamiltony. Bylo mně však hloupé vyvalit se mu jak balvan hned na první pokus. I když jsem byla léty zkušená osmnáctiletá kurvička, najednou jsem se styděla roztáhnout nohy okamžitě, přestože jsem si to moc přála. Chtěla jsem, aby se víc snažil, aby mě dobýval, protože taková hra ještě zvyšovala moje vzrušení. To nebylo malé, moje kalhotky byly mokré skrz. Fakt jsem měla dojem, že jsem se počůrala, ale byla to ta moje šťáva, které jsem měla hodně, byla jsem naučená Karlem. Jiří, Peter nebo jak se jmenoval, byl mým herecky dokonale předstíraným odmítáním asi trochu zklamaný, možná dostal i strach. Z čeho? Že bych se na něj mohla pověsit. Věděla jsem však moc dobře, že na něj prostě nemám nárok, tak jsem šikovně stočila řeč na moje vymyšlené „zasnoubení“, vydávala jsem se za snoubenku jeho mladšího kolegy. Věděla jsem, že to musí spolehlivě zafungovat. To jenom zvýší jeho zájem o jednorázovku, zbaví se tak obav, že bych mu snad zůstala viset na krku.  A Peter „Jiří“ se chytil.  Zafungovalo to.

Slíbili jsme si, že to bude naše tajemství. Než se mi tohle podařilo tak šikovně domanévrovat, tak jsme došli už k jinému místu, do parku před sídlištěm. Tam už jsem upustila od té předstírané obrany, už jsem mu dovolila, aby mi sahal pod sukni, šátral za lem kalhotek, masíroval poštěváčka, zasunoval prsty hluboko do pochvy. Zkoušel hloubku, kam až se do mě prstem dostane. Když do mě zkušebně vsunul víc prstů, což šlo dost hladce, řekla jsem mu provokativně: „Panna nejsem, jestli ti jde o tohle.“ A abych mu nějak vysvětlila to, že jsem tak moc mokrá, začala jsem mu objasňovat, že tak to holka má, když „na to má chuť“, což jsem právě měla moc tam dole na té stráni. To ho konečně rozhoupalo k činu. Na trávníku v tom parku jsem bleskově skončila pod ním, to bylo dílem okamžiku. Stahováním kalhotek jsme se nezdržovali. Šikovně odhrnul stranou z mého rozkroku ten úzký proužek mých promáčených kalhotek a okamžitě do mě vniknul. Cítila jsem, že do mě vjel a tekla jsem ještě víc. Prosila jsem ho, že stříkat musí ven, ne do mě, brečela jsem. Snad poslechl, nevím. Nebyla jsem schopná posoudit  od čeho jsem přesně kde pod vyhnutými šaty mokrá, nevěděla jsem co přesně je jeho sperma, co je moje šťáva. Bylo to asi obojí dohromady. Pro formu jsem chvíli brečela, aby to nevypadalo, že jsem taková samozřejmá dávačka.  Oddychovali jsme, snad jsme i na chvíli usnuli. Možná, nevím, snad. Pokud ano, tak ani nevím na jak dlouho. Probral nás nějak chlad vlahé letní noci. Ale byl červenec, zem byla suchá. Když se mně to v hlavě trochu „rozleželo“, dostala jsem strach z toho, že bezohledně stříkal do mě, proto jsem brečela. Utěšoval mě, dodnes ale nevím sama s jistotou kam přesně stříkal. Kecali jsme o blbostech, slibovali jsme si tajemství, dělala jsem si starost o to, jestli mě nepřivedl do jiného stavu. Byla jsem v rozkroku tak zmáčená, že mě i napadlo vyměnit si kalhotky za čisté, které jsem měla v cestovní brašně. Zvedli jsme se a kolem budovy základní školy jsme došli ke schodům u pošty. Pořád byla tma. Ohnula jsem se u poštovních schodů ke své odložené cestovní brašně a v tom jsem ho zase ucítila v sobě. Žadonil: „Evičko, já… aspoň žaloudka…“. Nějak mně to bylo v tu chvíli všechno jedno. Byla jsem pořád mokrá v rozkroku, jezdila mně po celém těle „husí kůže“, cloumal se mnou chtíč. Jen jsem se mu víc vystrčila, aby do mě snadno vniknul. Nebyl to jen jeho žalud, to spíš já jsem ho v sobě cítila skoro až v žaludku, jak jsem byla ohnutá a on do mě pumpoval. Nevím jak dlouho to trvalo. A zase nevím kam přesně stříkal. Zase jsem brečela. Zase mě utěšoval. Vydýchali jsme se, urovnala jsem si věci v brašně a vyšli jsme směrem k vrátnici internátu. Šlo se mi špatně, nemohla jsem dát nohy k sobě. Jako bych ho v sobě pořád cítila. Tak jsem šla takovou kačení houpavou chůzí, on se tomu jenom potutelně usmíval. Musel si všimnout, že mám na šatech na pravém boku velkou bílou zasychající skvrnu od jeho spermatu. Ale neřekl mi o tom. To se pak profláklo až o něco později.

Všimli si toho totiž ti kluci, kteří měli službu na vrátnici. Na té bráně internátu jsme se rozloučili. Poděkovala jsem mu za doprovod, on mně na rozloučenou řekl: „Nevzpomínej na mě ve zlém.“ A já dodnes pořádně nevím: jak mám na něj vzpomínat? Ano, byla z toho mnohonásobná ostuda, protože to samozřejmě prasklo. Nezůstalo to naším tajemstvím, dozvěděli se o tom desítky kluků na tom chlapeckém internátu. Pro všechny jsem byla ta rozhoďnožka, kterou „mazák“ dovedl nad ránem na bránu internátu, měla podezřelou chůzi a šaty pokydané od spermatu. Byla jsem samozřejmě za nejhorší couru, mrchu, svini. To už ale byl a je takový můj celoživotní úděl. S tím nic neudělám. Od té doby se mně takových různých příhod stalo ještě moc, vydalo by to na román. Skončilo to pro mě vždycky dost blbě, ale nestěžuju si. Nemám na koho, nemám komu, mohla jsem si za to pořád a pořád jenom já sama. Ale tahle letní vyškovská romance mně nějak utkvěla v paměti o něco víc.

Bude tomu v létě 9. července 2016 už čtyřicet let. Ale nelituju ničeho. Užila jsem si svoje. Nespočítala bych, kolik chlapů se na mě vystřídalo. Mám na co vzpomínat. Je to jistě lepší, než někde v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy z nějakého kolektivu Brigády socialistické práce. Bude se mně možná jednou i vesele umírat, protože si jako stará bába vzpomenu, jak jsem si užívala.

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

You may also like...