Janetina těžká chvíle

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Nehodnoceno)
Loading...

Člověk si v klidu užívá snad zasloužených chvil klidu a pohody, když se stane něco, co mu jeho poklidné duševní podřimování naruší a uvede ho do stavu okamžité pohotovosti. Většinou nejde o příliš příjemná překvapení, ale mě se stalo něco podobného, co mě výjimečně potěšilo. Musím se s vámi o to podělit. Pochopíte samozřejmě, že jména a místa jsou změněná… Odemkl jsem dveře od domu a s tichým úlevným povzdechem jsem odložil kufřík na zem. Měl jsem za sebou docela únavný den. Dosud jsem si to neuvědomoval, ale jak jsem se narovnal, únavou se mi zatočila hlava. Teprve teď jsem zjistil, jak vzdálená se mi jeví realita, jak ostrá je bolest v očích a jak tupé se mi zdají reakce mého unaveného mozku. Moje přítelkyně Janet se už zase někde toulala, protože dům byl tichý a dveře zamčené. Žil jsem s Janet teprve krátkou dobu, řekněme dva měsíce. Za tu dobu jsme si přivykli na určitý denní režim. Většinou jsem přicházel domů až po ní, protože mě spousta povinností a práce nutila ještě dávno po pracovní době zařizovat a shánět. Ne, že bych musel bezpodmínečně chodit do práce, poměrně slušný rodinný majetek by mi zajistil spokojený život až do smrti, ale říkal jsem si: co s volným časem, když nemám jiné využití, a zadruhé jsem nechtěl, aby se díky mému nicnedělání majetek MacAranů ztenčil.

Ubírat z dědictví, na němž pracovaly generace přede mnou není můj styl. Každopádně jsem měl ten večer dost mizernou náladu a potřeboval jsem se trochu odreagovat a odpočinout si. Nechal jsem všechno jak bylo, ani jsem neotevíral poštu, boty jsem odkopl do kouta a šel jsem rovnou do pokoje, který sloužil jako obývák. Jako všechny místnosti v domě byl rozlehlý a luxusně vybavený zvláštní ale příjemnou kombinací staré architektury a nejmodernější techniky. Vybavení jsem vybíral velmi pečlivě a dařilo se mi udržovat duch vznešené starobylosti, (jak Janet někdy tvrdila, historie tak dávné, až to nahánělo hrůzu) a pohodlného moderního vybavení, které umožňovalo okamžitě si přizpůsobit celý dům svým požadavkům. Už bylo nějakou chvíli po setmění, asi devět večer. Jakmile jsem vstoupil do místnosti, rozsvítila se tlumená světla po obvodu těsně nad podlahou, která osvětlovala celý obývák, ale nijak nerušila. „Světlo“, přikázal jsem a domovní počítač rozžal lustr. Svalil jsem se do měkké pohovky před televizorem, nahmátl rukou ovladač a stiskem tlačítka zapjal televizi. Bylo mi celkem jedno co dávají…potřeboval jsem hlavně na nic nemyslet. Přikázal jsem ztlumit světlo, takže bylo v místnosti příjemné šero. Chvíli, asi půl hodiny jsem se díval, pak jsem pravděpodobně usnul, protože v příští chvíli, kterou si pamatuji, bylo na kyvadlovkách o dvě hodiny víc a pořad už dávno skončil. Zvrátil jsem hlavu nazad a chvíli se díval do stropu. Janet zjevně ještě nebyla doma. Začal jsem si o ni dělat starosti. Dnes měla v práci volno, takže jsem předpokládal, že šla někam na návštěvu…pravděpodobně s nějakými kamarádkami. Ale že v jedenáct hodin ještě nebyla doma mi začalo trochu vrtat hlavou. Pak jsem začal přemýšlet, jak to, že je tak jiná od dívek, které jsem znal před ní. To, že jsme spolu žili již dva měsíce, nebylo nic zvláštního, ale v Janet bylo něco, co mě přitahovalo a fascinovalo. Dokázal bych si snad i představit, že s ní budu žít jak se říká od teď navěky…což jsem u žádné jiné nezažil. Nejen, že byla skvělá v posteli, byla chytrá a nikdy jsem s ní nezažil nudu…byl v tom jakýsi vzájemný respekt. I když jsme před sebou prakticky nic neskrývali, dohodli jsme se že každý z nás bude mít v domě místo, které bude jeho výhradním královstvím. Moje říše byla naplněna tichým šuměním ventilátorů a pípáním počítačů, blikáním monitorů a LED diod různých syntezátorů, digitálních pultíků pro mixáž a střih. Tam jsem byl doma, ve své pracovně, plné skryté hudby a kouzel počítačové animace. Tak jsem ze sebe střásal většinu problémů. Mnohdy jsem jen ze vzteku na celý svět vytočil reprobedny drahého comba Marshall naplno a hudbou ze sebe všechnu zlost dostal. O Janetině říši jsem nevěděl vůbec nic. Tak jako ona o mojí, až na kytaru a klavír, které nutně musely být slyšet. Možná to bylo tohle jedno tajemství, které jsme si před sebou uchovávali jako svůj nejvzácnější poklad, co mě k ní tak přitahovalo. Pak mě trklo, že ačkoli bylo zamčeno, Janet zřejmě zapomněla zapnout alarm. Vybavil jsem si první chvíle po otevření dveří…jistě, na panelu vedle dveří svítilo zelené světýlko. Trochu mě to naštvalo. Bůhví jak dlouho nebyla doma a nechala všechno nezajištěné. Kdyby nějaký šikovný zloděj věděl…mohl se pěkně napakovat.

I dnes, po roce od doby kdy jsem si dům zařídil, mělo vybavení v něm zapojené pěkně vysokou cenu. Když odmyslím práci, kterou mi dalo vyladění domovního počítače. Ještě že se nic nestalo, ale stejně jsem se pěkně rozzlobil. Adrenalin, který tohle intermezzo ve mě nějakým zázrakem ještě vydolovalo, mi dodal sílu se zvednout a jít se osprchovat. Voda mě docela osvěžila a znovu mě postavila na nohy. Když jsem vypínal vodu, zaznamenal jsem podivný zvuk. Nedokázal jsem určit odkud přichází, ale slyšel jsem to docela zřetelně. Něčí hlas…povědomý, ale zastřený a ochraptělý k nepoznání. Pak se ozvalo něco jako úder do stěny. Zaposlouchal jsem se do toho zvuku. Bylo to někde v domě. Potrubí rozvádělo zvuk docela dobře a větrací šachtou ve středu domu bylo také docela dobře slyšet. Oblékl jsem si kalhoty a vyšel z koupelny. Našlapoval jsem velice opatrně a snažil jsem se nepřehlušit tichý záhadný zvuk, který se chvílemi ozval. Vystoupil jsem za ním do patra a šel k Janetině pokoji. Bylo to tam, za dveřmi. Ten hlas byl Janetin, i když jsem nechápal, jak to že je doma…proč bylo zamčeno…proč nepřišla dolů…a co má s hlasem. Nebylo jí rozumět, zaznamenal jsem jen další ochraptělé zvolání, které znělo jako „Hmmmm“. Uslyšel jsem v něm zřetelný podtón únavy, strachu a bolesti. V tu chvíli šla všechna tajemství stranou. Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. Neartikulované zvuky zevnitř zesílily. „Janet? To jsem já Raf. Děje se něco? Proč máš zamčeno?“ ptal jsem se přes dveře. „Hmmmm-hmmm“, ozvalo se zevnitř s naléhavým přízvukem. „Jdu tam,“ oznámil jsem nekompromisně, ustoupil zpět a s dvěmi kroky rozběhu jsem vrazil ramenem do dveří. Zapraštěly, ale zůstaly zavřené. Nebo to zapraštělo moje rameno? Každopádně dubové dřevo zatím vítězilo. Po druhém pokusu jsem to vzdal. Nahlas jsem vychrlil kód nejvyšší priority a přikázal počítači odemčít všechny zámky v domě. Odjistil jsem tím i trezor, garáž a další zámky napojené na systém, ale to mi bylo jedno. Po dalším úderu dveře odskočily ze zámku a otevřely přede mnou pohled do Janetina soukromého světa. Dnes se tomu usmívám, ale tehdy to byl veliký šok. Janet stála uprostřed místnosti, téměř nahá, až na pár kousků něčeho, co nemohlo být oblečení, protože zaprvé oblečení není vyrobeno z černé kůže a chromovaných kousků kovu a za druhé není navrhováno tak, aby se majiteli zařezávalo do těla. Stála tam, ačkoliv podle výrazu ve tváři, kterou jí zčásti zakrýval pruh kůže upevněný za její hlavou řemeny, byla na pokraji zhroucení. Ruce měla za zády, pak jsem si uvědomil, že je má spoutané v zápěstích a loktech, nohy spoutané pevnými provazy k sobě a ke kroužku v podlaze. Jinak na sobě měla kožené kalhotky a nějaký postroj z řemení, který ji stahoval, že sotva mohla dýchat. Na bradavkách měla kovové klipsny spojené řetízkem, na kterém bylo zavěšeno malé závaží. Kolem krku měla připnutý obojek, od něhož vedl řetěz k háčku ve stropě, takže ji držel vzpřímenou. Na zemi u jejích nohou ležel klíček na řetízku s karabinkou. Když mě uviděla, v očích se jí objevila úleva a trochu se uvolnila. „Janet, miláčku, co to má…“ začal jsem. „Hmmmmh…Hnnnn!“ přerušila mě Janet výkřikem zpoza roubíku. Pokud mohla pohnout hlavou, upozorňovala mě na klíček na podlaze. Všiml jsem si, že má na zápěstích kožená pouta, spojená a utažená zámkem, který zároveň držel pomocí přitaženého řetízku podobná pouta na jejích loktech u sebe. Zvedl jsem klíček a zjistil, že se mi tato situace zamlouvá. Vzrušilo mě, když jsem ji tam viděl stát bezmocnou v poutech. Přes to všechno jsem měl největší starost o její zdraví. Pomalu jsem se narovnal. Odepnul jsem přezky na roubíku, který ji umlčoval. „…ufff.“ řekla s úlevou. „Už jsem se vážně bála, že tu zůstanu a omdlím. Rafe, zlato, kde jsi byl tak dlouho? Doufala jsem, že mě tu najdeš, když mi ten zatracený klíček spadl na zem…“ Na tváři měla otlačený obrys pevně utaženého roubíku, který, jak jsem si všiml, měl uvnitř věc ne nepodobnou menšímu penisu. Musela to mít v ústech celé hodiny!

„Byl jsem moc utahaný, usnul jsem. Jsi v pořádku, drahá?“ vzal jsem klíček do prstů a přiblížil ho k zámku. „Jo, je mi docela fajn, i když mě trochu bolí ruce a nohy. Nepovedlo se mi to…zkoušela jsem to na tvoje narozeniny…chtěla jsem tě tím překvapit, až příjdeš domů a u slavnostního stolu budu stát já v těchhle věcech..“ zasmála se. Byla v pořádku. „Překvapení…to se ti docela povedlo, Janet. Opravdu jsi mě překvapila,“ řekl jsem a zase se s klíčkem vzdálil od zámku. Sledovala to lehce překvapeným a pak znepokojeným pohledem. „Já vím…odemkni to, ať se můžu protáhnout…už mě bolí celé tělo.“ Pomalu jsem ji obešel a postavil se před ni s klíčkem v ruce. „Netušil jsem že se zajímáš o tohle.“ řekl jsem a pohupoval klíčkem na řetízku. Sledovala ho pohledem. Olízla si rty. „No…mělo to být překvapení. Víš, někde na internetu jsem narazila na jedno takové společenství…a víš co je legrační? Jeden z nich používá tvoje jméno jako pseudonym…a je dost schopný. Tak jsem si řekla, že si to zkusím.“ Usmál jsem se. „Na internetu, ano? Aha…a to tě nenapadlo kde k tomu jménu přišel? Nenapadlo tě, že by to nemusel být pseudonym?“ Svraštila čelo a zaškubala pouty. Závažíčko na jejích bradavkách se lehce rozhoupalo a Janet unikl tichý sten. „Ne…au, nenapadlo…co děláš?“ Odložil jsem klíček na poličku na stěně. Byla celkem v pořádku, ještě jsem ji nehodlal pustit z pout, která si sama dobrovolně nasadila. Po pravdě, opravdu jsem byl členem jednoho virtuálního společenství lidí se zájmem o netradiční sexuální praktiky. Byla to zatracená náhoda, ale zdálo se, že mě Janet našla, aniž by tušila že se jedná opravdu o muže, se kterým už půl roku chodí. Rozhodl jsem se nevzdávat se hned nabídnuté šance a uvést ji do svých fantazií. „Proč to děláš? Rafe, prosím tě, pusť mě. Nevím, kdo to je ani co za tím vším vězí, ale teď opravdu potřebuji trochu protáhnout.“ žadonila, zatímco jsem si ji důkladně prohlížel. Tak jak se spoutala, neměla bez klíčku naději na vysvobození se. Pochopil jsem, že v určenou dobu měl klíček sjet od stropu k jejímu krku po řetízku od obojku a viset na svém řetízku tak, aby na něj dosáhla prsty. Náhodou se jí karabinka uvolnila a místo aby se zasekla u obojku, vypadla a klíček skončil na zemi, kde na něj nemohla dosáhnout. Usoudil jsem, že nechat ji v současném stavu by bylo trochu moc kruté, tak jsem jí odepnul od bradavek klipsny se závažím. Zasténala a skousla si dolní ret, jak se jí do zmučených bradavek zase vracela krev. Rozepnul jsem jí kalhotky a na zem k mému údivu vypadl patnácticentimetrový robertek s úplně vybitou baterií. „Chtěla jsem z toho taky něco mít…ale vymstilo se mi to, udělala jsem se tolikrát, že jsem málem omdlela.“ řekla Janet, jakoby na vysvětlenou. Stále doufala, že ji propustím. „Jasně…takže sis užívala. Asi celý den, že?“ nasadil jsem přísný, sarkastický tón. „No…vlastně jenom odpoledne…“odpověděla Janet, zaražená změnou v mém chování. „Jenom odpoledne? Jenom? Já měl zatím náročnou práci, lásko. A vůbec jsem se nepobavil. Asi to udělám teď. Když už se to prozradilo, tak ti nebudu zatajovat, že ten MacAran a tvůj Raf jsou jedna a tatáž osoba.“ Zalapala po dechu. Ano, dnes byl den plný překvapení. Nevěděla co říct. Byl to pro ni docela šok…ale tak jsem to chtěl. Nevšimla si, že to pro mě byl podobný šok, když jsem si uvědomil že přede mnou skrývala svůj zájm o BDSM celou tu dobu, co jsme se znali a že o tom jenom snila. Ano, chtěla mi to prozradit a překvapit mě, ale spíš jen jako výstřelek, kterým by mě pobavila. Já naopak bral celou záležitost smrtelně vážně. Rozhodla se že se dá na vojnu, musí tedy bojovat, řečeno sbásnickou licencí.“Takže ty chceš abych si s tebou pohrál tímhle způsobem, jo?“ ptal jsem se spíš jen symbolicky.“Chtěla bys zkusit jaké to je být otrokyní svého Pána?

Tak dobrá, Janet, vykoledovala sis že to máš mít.“ Tiše na mě zírala a pak se pokusila uvolnit si ruce zpout. Samozřejmě bezvýsledně. Díval jsem se jí do očí. Oči, to je základní kontakt mezi Pánem a otrokyní. Tam se všechno pozná. Strach, bolest, vzrušení… Janet byla překvapená, ale hodně vzrušená. Nevěděl jsem jestli to mám připisovat tomu co absolvovala, nebo skutečnosti že se zjejího přítele vyklubal jeden zPánů, o kterém snila. Každopádně jsem zaznamenal její kladnou odezvu na celou situaci a rozhodl jsem se toho patřičně využít.“A první trest sis vysloužila za to, že jsi před svým Pánem tajila svoji submisivitu.““Ale…to přece byla naše dohoda…moje soukromá věc…“ zasténala Janet, protože jsem jí rukou přejel bolavá ňadra.“Ano, ta dohoda platila sJanet Kingsleyovou. Ale ne sJanet,mojí otrokyní. A ta za to bude potrestaná jak se patří.“ vysvětlil jsem své stanovisko.“No…a hned další tvoje chyba byla, že jsi se se mnou přela. A do třetice jsi nebyla připravená mě obsloužit když jsem přišel domů. Vím, že to byla nehoda, ale ty si nesmíš dovolit žádnou podobnou nehodu…nehledě ktomu, že se to stalo, když jsi se uspokojovala bez vědomí svého Pána.“ Uhýbala pohledem, až jsem jí musel podržet hlavu zpříma. Věděl jsem jak se vtu chvíli cítí…věděl jsem jakého mě vidí. Nasadil jsem pohled tak intenzivní a pronikavý, že by před ním uhnul i rozjetý vlak. Janet se snažila nedívat se, začala vní vzrůstat panika. Poprvé jsem na ni použil svoji dominanci, poprvé jsem jí ukázal svoji převahu. Stále jsem se jí díval do očí, nahmatal jsem klíček od jejích pout a odemkl je. Zápěstí se jí rozpojila a řetízek stahující její lokty ksobě se vyvlékl a uvolnil. Odepjal jsem jí řetěz ze stropu od obojku. Stále nebyla schopná uhnout pohledem, bylo to jako souboj myši a hada. Nehnula se ani o centimetr.“Na kolena, děvko.“ skoro jsem zašeptal. Síla příkazu ji doslova srazila kzemi, tak bezodkladně můj rozkaz vyplnila. Klesla na kolena a hleděla stále na mě.“Kdo jsi?“ zeptal jsem se. „Janet Kings…“ začala. „Špatně.“ zašeptal jsem jí do ucha. Dívala se na mě, jako by nechápala co po ní chci. Pak se jí rozjasnilo a odpověděla tichým hlasem:“Jsem tvoje otrokyně.“ Mlčel jsem a zkoumal význam jejího prohlášení. Nervozita vní stoupala.“Správně. A kdo jsem já?“ řekl jsem nakonec. Zabloudila očima do rohu místnosti.“Já…nevím…“ snažila se uhnout. „Kdo… jsem… já?“ zopakoval jsem ještě jednou, pomaleji. Ačkoliv nepadlo jediné hlasité slovo, atmosféra za poslední minutu zhoustla. Něco se začalo dít…ta situace měla vsobě něco, co se dá vycítit jen vtěch nejvypjatějších chvílích, kdy nejhlubší emoce dostávají volnou ruku. „Můj Pán…“ vypravila ze sebe Janet nakonec. „Ještě jednou to zopakuj a snaž si to uvědomit. „Ty jsi můj Pán a Vládce…“ opakovala znovu a zřetelně. Sklonil jsem se kní tak blízko, že jsem cítil vůni jejích vlasů.“Jsem tvůj pán, čubko. Pán nad tvým tělem i duší, Pán tvé lásky a nenávisti, Pán tvé svobody a vězení, Pán nad tvým životem a smrtí. Chápeš to? Jsem všechno co potřebuješ. „Ano! Ano!“ vzdychla Janet a vypjala prsa vzhůru a roztáhla nohy. Celá se třásla. Představa jejího otroctví pod mým vedením ji tak vzrušila, že nebyla schopná se ovládnout. „Chceš to…potřebuješ to. A já ti to dám.“ pokračoval jsem a rukou jsem ji za kroužek vobojku položil na záda na podlahu. „Chci to, můj Pane! Ááááááá! Kdybys věděl jak moc jsem to chtěla…“ skoro křičela a vypínala se abych měl kní dobrý přístup. Ani jsem se jí nedotkl. Foukl jsem jí na zvlhlou kundu a Janet poskočila jako bych do ní vnikal. „Zvedni se na všechny čtyři a koukej mazat za mnou.“ přikázal jsem jí a vyšel zmístnosti. Následovala mě do haly a po schodech dolů, do obýváku, kde se potom odehrál její první výcvik.

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Nehodnoceno)
Loading...

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *