Divný víkend

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

Lidi, to co vám chci vyprávět je hodně o pocitech a nedá se to semlít v pár větách. Tak mi promiňte rozsah textu. Třeba to nebude vyhozený čas a pochopíte, co se vám snažím říct

Je to už pár let zpátky. Má žena ještě nebyla mou ženou a já měl o jednoho dobrého kamaráda víc. Tak až tohle budete číst, pamatujte, že lidé i „věci“ se občas jeví jinak, než jací doopravdy jsou.

Můj nejlepší přítel ze studií nás s mou partnerkou (říkejme jí třeba Klárka) pozval na víkend. Bydleli od nás dost daleko, tak jsme za nimi jeli autem. Po příjezdu se uskutečnilo obvyklé vřelé přátelské objímání … já s kamarádovou ženou (třeba Petr a Adélka) a on s mojí přítelkyní. Vítali jsme se tak, co pamatuju … já stále se stejnou ženou (kamarád byl a je dlouho ženatý) a on se slečnami, které v příslušné době zkrášlovali mé okolí. Dlužno podotknout, že já svíral v náručí nezajímavé a vlažné stvoření, byť jinak skvělou kamarádku a on si dopřával blízkosti veskrze hezkých dam (jsem trochu vybíravý). Ačkoli by se mohlo zdát, že já takové obětí zkrátím na nejmenší možnou míru a on si vychutná dotek přitažlivého ženského těla na své hrudi, opak byl pravdou. Já, živel, jsem se objímal a blbnul, on, trošku psí čumák, se jen krátce přitiskl a odstoupil.

Je fakt, že stejnou škrobenost a odstup si ti dva (Petr s Adélkou) udržovali i v partnerském životě. Občas, když jsem je tak pozoroval, jak se obloukem vyhýbají jeden druhému, přemýšlel jsem, jak počali své dvě ratolesti. Ale to jen tak na dokreslení pozadí celého příběhu.

Tuhle návštěvu nelze nazvat jinak, než šílenou. Vše začalo, když jsme hromadně (bez jejich dětí, které byly na prázdninách) vyšli na procházku do nedalekého parku. Sama procházka byla docela fajn (byl prostor pro spoustu povídání o tom co je u koho nového), ale závěr nevyšel. Vraceli jsme se kolem auta a já potřeboval z přihrádky vzít peněženku, kterou jsem tam nechal po cestě. Jenže jsem od auta nikde nenašel klíč. Prohledali jsme jejich byt, naše věci, prostor kolem auta a pak i prošli znovu trasu naší procházky. Nic! Auto bylo s el. zabezpečením a já pochopil, že pokud s ním chci odjet, musím domů pro náhradní klíče. Byl už večer a jel mi akorát vlak. Klára chtěla jet se mnou, ale přišlo mi to zbytečný a navíc bych ji připravil o večerní posezení s přáteli.

Samotná cesta vlakem byla zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Jelikož jsem fajnovka a naše dráhy horda chlívu, koupil jsem si lístek na rychlík a do první třídy. Má přítelkyně mne ochotně založila a tak o korunky na cestu nebyla nouze. Ve vlaku byl i jídelní vůz. Sedl jsem si ke stolečku a přemýšlel, co asi dělá má sladká prdelka a jestli už popíjejí vínko, co jsme s sebou dovezli. Dostal jsem chuť na sklenku a jednu si hned objednal. Asi jsem vypadal dost zkroušeně, protože si ke mně přisedla bez optání hodně mladá slečna. Víte, tohle se mi nestává … nejsem žádný pohledný model, ani kulturista profesionál. Snažím se netloustnout a sportuju, ale o vyrýsované figuře se moc mluvit nedá a i kdyby, v tom oblečení, ve kterém jsem se tenkrát nacházel, by to vidět nebylo. Já prostě ženský utluču proříznutou pusou a pak je oslním charakterem :-). Holky rády „kvalitní já“ a to si pěstuju jako zbraň. Ale to odbočuju. Holka si přisedla, nic neřekla a vypila mi sklenku. Buď si všimla, že jsem se z ní sám ještě nenapil, nebo jí to bylo jedno. Zůstal jsem na ní chvilku zírat a pak jsem překvapil sám sebe, když jsem se jí zeptal, zda jí mám objednat ještě jednu. Neodmítla …

Lidi, normálně bych jí vyhodil … teda slušně, byla to přeci jen mladá a nakonec i přitažlivá slečna, ale ten večer, v té náladě s pocitem promarněného večera jsem to neudělal. Vypili jsme nakonec dvě lahve (když moje míra je tak dvě sklenky) a na můj popud i pojedli drobnou večeři. Celou dobu nic neřekla, tedy nic kloudného … jen se na mne koukala, občas se podívala z okna na zešeřelou krajinu a buď pokývnutím hlavou, nebo krátkým ano/ne, doplnila mé jednostranné konverzování. No, taky jsem toho tolik nenamluvil. Pozoroval jsem ji a hádal, proč to dělá. Vydrželi jsme tak až do konce cesty.

Nevystoupila nikde po trase a dál vlak už nejel. Venku byla tma a ona se ani nevracela do svého kupé (předpokládal jsem, že tam má někde svoje věci – batoh, nebo tak). Ani já se nemusel pro nic vracet a tak jsme nakonec spolu vystoupili z vlaku. Nádraží pomalu opouštěli poslední cestující a my tam stáli pod lampou a mlčeli. Nevydržel jsem to a zeptal se jí, kam jede … prostě jsem jí nabídl, že ji odvezu taxíkem. Podívala se mi do očí a já cítil, jak se mi z toho pohledu točí hlava. Z toho pohledu a vína, abych byl přesnější. V těch očích snad byla všechna vina světa a kousek dál strach. Dostala mne. Jsem chlap, co rád chrání slabší a asi i proto nakonec ženský podlehnou tomu mému „charakteru“. Nešlo ji tam nechat a nešlo ji vzít ke mně domů. Strašný ale bylo, že jsem to moc chtěl. Ne se s ní vyspat, ale položit jí do čistých peřin, pustit hodně tlumené osvětlení a obejmout ji … jen ji podržet v náručí, dokud se zhluboka nenadýchne, nezavrní a neusne. V té představě jsem zašel ještě dál a viděl sám sebe, jak u ní sedím, hladím jí po těch jemných, nazrzlých vláscích a trošičku pihovaté tváři. Nevěděl jsem co dál, tak jsem ji vzal za ruku a zkusil ji odvést s sebou. Nebránila se, jen roztěkaně bloudila očima kolem. Nepřemýšlel jsem nad tím co dělám a nejednal jsem podle žádného plánu. V hlavě jsem vnímal jen syrové prázdno hledající zaplnění a tělo si sama šlo k nejbližšímu stanovišti taxíků. Nasedli jsme a dál pokračovali v němé konverzaci pomocí dotyků prstů a dlaní. Zauvažoval jsem, kde k tomu došlo, ale na počátek té tiché výpovědi citů jsem si nemohl vzpomenout.

Řidič nás za neustálého sledování ve zpětném zrcátku vyložil u mého domu a na rozloučenou chápavě mrkl a kývl hlavou k mé spolucestující. Chtěl jsem na něj zařvat, že ji nemám pro zábavu a taky jsem chtěl vzít jeho hlavu do rukou a praštit s ní kapotu té jeho plečky. Zas mi hlavou prolítla krátká myšlenka, kde se tohle vzalo, když se tak normálně nechovám, ale jen se mihla a vytratila se.

Zbytek by byl spíš na čtení v růžové knihovně. Vzal jsem ji proti všem svým zásadám k sobě domů, připravil pro ni teplou koupel a ve vší slušnosti jsem ji nechal zavrtat se do té teplé pěny plné praskajících bublinek. Nebyl jsem tam, když se svlékala a nebyl jsem tam, když se balila do mé osušky. Ale krom těch chvil jsem seděl vedle ní, držel ji za ruku a hladil po hřbetech prstů. Ležela tam, oči zavřené a kolem nás bylo ticho a klid. Možná to byla jen má fantazie, ale přísahal bych, že jsem slyšel tlouct naše srdce a počítal kapky dopadající skrz pěnu na vodní hladinu z špatně dovřeného kohoutku.

Nic už jsme nepili, nic nejedli a ani se jeden druhého na nic neptali. Voda vychladla, já počkal až se osuší a zabalí do ručníku jak do sárí a pak jsem ji odvedl do ložnice. Ještě v té chvíli jsem si myslel, že budu spát na gauči, ale …

Stála před čelem postele, na těle a za zády mříž z dopadajícího světla linoucího se skrz okenní žaluzie a já jen hleděl do jejích, v šeru schovaných očí. Pohnula se a na zem se snesl ručník. Sklopila hlavu a čekala. Světlo a stín čarovaly na její pokožce a já s každým nádechem té krásy sledoval pohyb světelných proužků na její m pevně stavěném poprsí …

Nebudu vás trápit … nevyužil jsem příležitosti a nemilovali jsme se. Vzal jsem ji do náruče a položil do postele. Přikryl jsem jí peřinou a až do svítání jsem ji hladil po vlasech, tváři, po zádech. Jednou rukou jsem se vzpíral na lokti a díval se na ni, jak tam spí a sotva slyšitelně dýchá. Celou tu noc jsem si přál být někým jiným, vklouznout za ní pod peřinu a milovat se s ní až k zbláznění. Ale nešlo to.

Třeba se teď ptáte, proč to píšu sem, do paroháče. Přítelkyni, dnes ženu, jsem přece nepodvedl a tu slečnu jsem navíc už nikdy neviděl. A to je právě ono! Tu noc jsem se nedržel pro přítelkyni, ale jen a jen pro tu slečnu vedle mne. Zamiloval jsem se do té chvíle, kterou ona vytvořila. Přál jsem si, aby to tak bylo už na zbytek života. Bylo mi fuk, co dělá Klára. V ten čas žádná neexistovala. A možná nebýt toho, že jsem nad ránem usnul a ona neznámá odešla a zůstal po ní jen lístek na rozloučenou, nejspíš bych dnes se svou ženou nebyl. Ten lístek pořád mám, je na něm poděkování v navrácenou víru v muže a přání ať se nezměním. Mám ten lístek, jsem ženatý a mám dítě, chodím po ulicích a dívám se kolem sebe a hledám tu, co jsem ztratil, aniž bych ji kdy získal. Tu noc jsem byl nevěrný možná mnohem víc, než kdybych se jen někde zapomněl s přitažlivou slečnou a ráno si zas přál být se svou partnerkou. Jsem od té noci nevěrný své ženě každý den. Myslím na jinou. Hledám ji a nenacházím …

Kéž by to ale bylo vše, co se ten víkend odehrálo a pokazilo! Ale to zas jindy …

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *