Bráška a ségra

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

„…tak, a je to v pr…!“, bleskne mi hlavou. Ještě jsem zkusila trapně žuchnout na zadek – jediná, poslední a hóóódně málo účinná brzda lyžařova – a pak už byl jen let, fůra kotrmelců , kolem lítaly nějaký větve, sníh, sníh, sníh, -… a zpomalení z rychlosti „X“ na dráze „L“ v čase „T“ s tíhovým zrychlením… Znáte to s fyziky, ne? Něco křuplo, šíleně mě zabolela levá noha… a pak už jen ticho a tma, klid.
„Niki, Niki, jsi celá?!?“ Kde se tu, vzal táta?-tak mi říká jen on- a kde to vlastně vůbec jsem? Mžourám očima, ale pořád vidím jen šedomodrou mlhu… „Slyšíš???“ „Ne, tati, já fakt dneska nejdu do školy, je sobota…“ Ruup! Realita je tu! Šedomodrá mlha-(čepice) je sundána z očí, táta ani mamka tu nejsou … Brácha!!! Hajzlík jeden! Vždyť on za to všecko může…! „Aúúúú, noha, nech mě, Peťajzáku!!!“ „Nedivoč, Verčo, ten kotník máš nanejvejš vymknutej – co hlava? Nevylíhla se ti v ní při tom otloukání o zem nějaká moudrá myšlenka? Aha – asi ne – krev tu nikde nevidím – a převratné věci se prý rodí v krvi…“ Jednou ho stejně zabiju…! -nebo že bych ho nechala na veterině utratit – když je vůl?, říkám si v duchu a opatrně zkouším levou nohu, jestli funguje. A já, káča, se tak těšila na brášku…! „Tak:škrabat se zpátky na hřeben bez běžek nemá smysl – když už sis vybrala tuhle zkratku – tak mě nezbyde, turistko pěší, než tě doprovodit. Typuju, že to máme tak o13 kiláků a 2 hodiny delší. Teda když nebudeš trapně kulhat…“ Ne, veterinu vylučuju! Tam by volovi dopřáli luxus bezbolestné smrti! Představa, jak bráchu Mudroslava Nejdokonalejšího I. utloukám tupým koncem rezavého krumpáče mi dodává energii k tomu, že bez fňukání vstanu…

Fňukat jsem začala až tak o 9 kiláků a 2 hodiny později – kotník bolel a bolel a bolel…A vítr…A sníh s deštěm, mrznoucím… A tma – ne šedomodrá z čepice… Na chatu mě vlastně bráška donesl… Zmrzlou, ubrečenou – bez běžek a hlavně bez klíčů od chaty – spolu s mobílkem a Vencou(batůžek) mě opustily někde při mém nechtěném „sjezdoletupádu“. „Nebul, ségra! Přerazila jsi běžky za dobrých 10 litrů – a budeš bečet kvůli oknu za pětikilo? A navíc se nikam nevloupáváme – to je naše chata!!!“, bere brácha do ruky šutr z ohnište. Fííííííííííííííííůůůghrogh!!! Křáp! Ani ne metr ode mě spadla větev jak stehno … Ani jsem nestihla ten moment, kdy brácha rozbil okno…

Hotovo! … „Verčo, klid, už je dobře, pojď…“

„A proč? Stejně tam zmrznem!!! Nebo se chceš do sklepa taky vloupat šutrem?“, ječím jak Viktorka… „Minulej tejden tu byl strejda – takže kamna budou nachystaný, jen škrknout. A nahoře mají naši horolezecký spacáky, – tak nehysterči!“cca za dvě hodiny…

„Co je, ségra?“ „Já nebečím jen se trošku bojím…a je mi zima…“ Hlavou mi běží varianty toho, jak dlouho a jak moc se mi můj skoro 15cti letej bratříček za tu dnešní trapasárnu bude vysmívat a jak moc to slíznu od našich i za něj. A už bulím nahlas – no kráva výstavní! Búúúúú…! Kotník je proti tomu nuda a šeď!!! Protože to byla já, která se na „Paprsku“ nudila a hurááá!- zvládnu to na chatu, vpoho, do hodiny – nebudu bloudit jako předloni strejda s bráškou, fakt tati … ! Ale zase na druhou stranu to byl Peťa, který prohlásil, že tudy je to kratší – a já to odsouhlasila – a nezvládla. . . ! A ještě ta hysterická story u chaty. . . fňuk… Aááúúúúúúúúúúúú!!! To je ostudáááá!

„Tak si pojď přelízt do tátovýho spacáku. Možná hřeje víc … „ „Dík, asi raději zkusím dole přiložit do kamen, chci říct hrdým hlasem typu „Kate-Pihatky“ – ale místo toho kýchnu, a z toho 3násobnýho trapasu je 4násobnej… „Jo? A co? Třeba stůl? “ „ Bzzz…, chytrolíne vysportovanej – je tam přece grilov…“ , chystám si útok „Jestli myslíš na ten pytel briket na gril, tak asi dohořel-přikládal jsem tím už hodinu…“ utne mi myšlenku Peťajzák . „Víš co, Verčo? Nehraj dámu a pojď si vlízt za mnou…“ Ne, vůbec nedrkotám zubama jako kafemlejnek, kdepak… A v taťkově spacáku je určitě teplo, teplíčko… Tak- a už se pasuju k bráškovi a hlavně za teplíčkem… Usnula jsem. Tak napůl. Vlastně skoro úplně – jinak by se mi takový sen nemohl zdát…! Ta ruka, co mě hladí – to přece nemůže být Péťa…? Ne, spím – a sny mám divoký!

Ale…? Ta ruka, co mi hladí mušličku…-to není moje tlapka, je to jiný!!! Já si to dělám něžněji… Co? Jak?? Hop – a jsem vzhůru…! „Nech mě, magoréééé!“, chci zařvat… ale najednou… Ne, chci zase usnout! A nechat tu „cizí ruku“, aby bloudila… a hledala… a nacházela…! Tsss!!!-, to se nedá! Mám zavřené oči, semknuté rty, příšerně si v duchu nadávám – ale trošku roztahuju nohy, aby to bráška měl snazší. . . Hladí mě napřed nad… … jeden prst mi už „vnutil“ do štěrbinky, druhý… „Aúúú, to bolí, slone!“syknu… „Opatrně…“ Už mi není zima… Cítím, jak beznadějně vlhnu, co vlhnu – teču!! A P. to vzrušuje asi víc a víc. A mě – taky… „Peťulko, to nesmíme. . . slyším se , …“ Ale to už sahám Petrovi do slipů… Jeééééj! Tohle torpédo přece? Opatrně, musíš taky opatrně a jemně zní mi v uších – ale jak s tímhle sochorem?? Zkouším to něžně, jen nechávám Péťův kolík-spíš kůl- klouzat rukou: nahoru, dolů…a nahoru…dolů… Cítím v dlani tu horkost, každou žilku, která tepe výbuchem… bráška se vzpíná proti mé ruce. . . Vždyť to není tak dávno, co jsme se u babičky v R. společně koupali-a to měl bimbáska úplně, úplně…maličkého!!! No-vlastně to je dost dávno – já nastupovala do 2. třídy a Peťajs končil školku… Spacák se zbaběle sune pod válendu… Bráškovo triko… moje „lambada“…kalhotky… slipy… Jééééé!!!! Poslední varování!!! „Brácha, neeee…!!“ Pozdě… Ležím nahá, kolena hodně-hodně od sebe, a do mé jeskyňky se neodbytně ale vytrvale dobývá bráškovo kopí s fialovým žaludem na hrotu…

Už jsme jedno tělo-skoro žádná krev, bolest , pálení-nic- Jen ON v NÍ … Jen jsem se trošku vzepjala- a …no asi v P. zapracovalo něco jako hlas přírody…? Nevím… Najednou jsem jej cítila hluboko v sobě…

„Ne. . nestř… s… tříííí… kniíííí…áúúúúú… do měééé!“ Na břiše mám louži, že by se za ni slon stydět nemusel… Napůl pláču, napůl se směju… Druhá dávka mi o kousíček mine oko a končí ve vlasech… „Peťulko…“ „Niky… „ „Už ne!!!. . . “ „Už nemůžu, bolí mě to…“ „Verčo… já… „ asi tisíc polibků putuje po mém „novém“ těle, brášku neslyším… „tak takhle to je?!? Tohle velký NIC? … A do toho vnitřní hlas: „ no – je to víc než průser – tobě už je 16, že? . Ale Petrovi 15 není, hmmm!“ Příšerně, hystericky bulím… Co bulím-řvu, nadávám, jak debil všem a všemu… –a brácha mě přikrývá spacákem … A pak jen sedí vedle válendy. Dlouho. Tiše…Dokud se neubrečím ke spánku…

Probouzím se. Příšerně hnusný, kalný ráno se chce nacpat rozbitým oknem do chaty – ale nemůže. Zatímco jsem spala, bráška našel někde kus igelitu…šlápl do vesnice a zavolal našim, že jsme v poho …a odkudsi „vykouzlil“ hrnek s čajem… „Peťo, to je všechno špatně, to jsme neměli…Víš?“ „Nevím“! „Nic nevím!“ „Jen to, že jsem se o tebe strašně bál, když jsi letěla z „Vyhlidky“!!! Choulíme se k bráškou k sobě… Teď už vím, že to nebude sen. … a taky vím, že to opravdu chci…! Potřetí…ááách…cítím „Ho“ až v … Další louže…!A napočtvrté… Náš První Orgasmus! …a venku kňučí vítr…

Tenhle příběh se odehrál před … lety. S bráškou Petrem jsme se milovali ještě jednou-asi o měsíc později, ale už „to“nebylo ono… Dnes žijeme každý svůj život, naši o ničem netuší-zpoždění jsme svedli na mlhu a rozbitý okno na vítr a padající větve… Faktem zůstává, že kdysi jsme byli jako pes s kočkou – samá hádka , rvačka a jedovatost s naschválem – ale tenhle zážitek nás změnil oba – navždy…A řekla bych, že k lepšímu. Jen naši nevěřícně koukali, jak se ti dva puberťáci dokáží najednou slušně domluvit… Jsem se „upsala“ – ne s bráškou, ale s bráchou!!! Veronika.

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *