Bouřka jako afrodisiakum

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Nehodnoceno)
Loading...

Tohle je zážitek starý pár dnů. Středa, 24.8.2011 … dokonalá průtrž mračen. Vracel jsem se z hospody domů. Bydlím „kousek“ za vesnicí, taková lesní samota. Čekala tam na mne žena a dvě malé děti. Nebyl jsem opilej. To fakt ne. Ale něco jsem s kamarády popil a ráno mne nic náročného nečekalo, tak jsem domů nechvátal. Měl jsem druhý den mít odpolední. Z hospody jsem odcházel téměř o půlnoci, Máňa vždy ráda protáhne otevíračku, když má hosty co utrácí. Vypadalo to na hodně teplou noc a příjemné necelé tři kilometry domů. Autem do hospody zásadně nejezdím, raději se projdu. Průtrž mračen mne zastihla ještě v dědině. Tedy ne ten hlavní nápor a já prostě v dešti pokračoval dál. Ale to co přišlo pak a hlavně ty šílený blesky kolem, to mne necelý kilometr za vsí zahnalo do zastávky autobusu. Sice mne to před deštěm úplně neochránilo, vítr ho dokázal zahnat částečně i tam, ale jít za šíleného rachotu blesků se mi dál nechtělo. Vím, zastávka není nejlepší úkryt, ale v tu chvíli mi to připadalo jako dobrý nápad. Domů jsem to měl ještě dva kilometry a že bych mne vysvobodil autobus, to se vážně čekat nedalo. Ne že by tu nestavěl, ale o půlnoci fakt ne. Tohle byla zastávka ještě z totáče, kdy se to stavělo snad všude a tady to bylo kvůli nedalekému statku. Ale ten už nefunguje a zastávka je jen na znamení a na naší trase moc velký provoz prostě není. Tak jsem tam čekal, promočený až na kost a víc nic. … Mezi blesky jsem zaslechl nějaký hlas. Alespoň se mi to zdálo. Ale bral jsem to jako ukázku mámení smyslů. Kdo by v tenhle čas běhal mezi poli. Ale opakovalo se to a nakonec jsem si byl jistý, že ještě nějaký jiný blázen je venku a jelikož se k zastávce neblíží, asi o ní ani neví. Přeci jen je zašitá mezi stromy a taky už tu od dob její největší slávy vyrostlo dost náletů. Nedalo mi to a vydal jsem se za tím hlasem. Stačilo obejít zatáčku a pod vyvráceným stromem jsem ve světle blesků zahlédl promáčenou a ustrašenou dívku. Když si mne při takovém jednom výboji všimla, zaječela ještě víc. Musel jsem jí pořádně vyděsit. Něco jako temná postava z hororu na pozadí blesky nasvícené oblohy. Ani když jsem na ni promluvil a nabídl jí, že vím o přístřeší, kde to celé přečkáme, se neuklidnila. Prostě se příliš bála. Zvažoval jsem, že ji vytáhnu ven, ale než jsem se odhodlal, prásklo to hodně blízko a ona zpod toho stromu vyjela jak šílená. Chytil jsem ji, aby snad v panice neutekla hluboko do lesa a nespadla do některé z roklinek kolem. Nejdřív se bránila, asi pořád před domnělým násilníkem, co ji v noci popraví a sní. Chápal jsem to. Na jejím místě bych to jinak neviděl. Tak jsem prostě těch pár ran drobných ruček a nějaký ten škrábanec ustál a pořád jsem ji svíral a chlácholil, že nejsem zločinec a kousek odtud je zastávka, kde jsem se schovával já, než mne ven vytáhlo její ječení. Celkem rychle se unavila a rezignovala. Povolil jsem stisk, zkusil zda neuteče a když jsem nabyl dojmu, že už do lesa neprchne a že ji strach z bouřky co zuří kolem udrží u mne, ukázal jsem kudy, chytil ji za ramena (zdálo se mi to ochranitelské) a odvedl ji pár desítek metrů k zastávce. Kolem to práskalo jako při ohňostroji a světla bylo chvílemi víc než dost. Ale jak jsem počítal čas mezi bleskem a hromem, vycházelo mi to na hlavní nápor tak přes kilometr od nás. Což je ale stále moc blízko a navíc jsem měl pocit, že se to blíží. Počkal jsem až se vydýchá a ještě víc uklidní a zeptal jsem se jí, co dělá tak pozdě v noci venku. Vypadlo z ní, že se zdržela v sousední vsi u přítele a když propásla autobus, rozhodla se jít domů. Prý kvůli rodičům, aby se nebáli. Bouřka ji zastihla nečekaně a stejně jako já chtěla jít v dešti dál, ale jak přišli blesky a přiblížilo se to, zpanikařila a skončila pod tím stromem. Že je tu zastávka si prý ani nevzpomněla. Nevěděla ani kde přesně je. Jen se nechtěla vzdálit od silnice a dál jít taky nedokázala. Navíc jí prý nefunguje mobil. Asi ho zničil déšť, když se ho snažila použít. Poděkovala mi za záchranu a já kývl, jako že to nic. Pak mi došlo, že to nebylo vidět a sdělil jsem to slovy. Představil jsem se a ona také. Neznal jsem ji ani podle jména. Nejspíš jen chalupáři a asi ještě nějací novější. Pak už jsme toho moc nenamluvili. Já mobil do hospody nenosím, tak nebylo jak dát rodinám vědět, kde jsme. Bouřka se hodně přiblížila a pár blesků šlehlo snad pár metrů od nás. No, určitě to bylo pár set metrů, ale peklo na Zemi to bylo. Přes ten kravál nemělo smysl mluvit a ani do řeči nebylo. Už při prvním takovém úderu se přitiskla ke mně a s každým dalším se do mne zavrtávala víc a víc. Nebylo to ani trochu nepříjemné a nebudu lhát, i přes ten marast venku, jsem se neubránil myšlence na sex. Asi to zní divně, ale když se do vás noří tak mladé a pevné tělo, jemné ruce vám jezdí po těle ve snaze se nějak líp zachytit a držet a malá tvrdá prsa o sobě dávají sakra dobře vědět, tak myšlenka na sex prostě přijde, i kdyby vám na zádech hořela košile. Neubránil jsem se a při světle od blesků jsem si ji začal prohlížet. Uvědomil jsem si, že má na sobě mokré tričko a to přestávalo plnit svůj účel. Prsa jsem neviděl a až když jsem při jednom zášlehu jako že cukl a ona následně také, vytvořil jsem si prostor a při další úderu o pár sekund později jsem si ty její malé zázraky prohlédl. Tmavší dvorce šlo rozeznat a ač nebyla žádná Pamela Anderson, či jak se ta baba jmenuje, pohled to byl hezký. Doznávám, jsem tak trochu voyeur. Po X letech manželství už je jím asi každý chlap. Pohled na její prsíčka mne ještě víc vybudil a já si to její tulení začal o to víc užívat. Využil jsem situace a začal ji, jako že konejšivě (a ono i z větší části ano) hladit po vlasech, ramenou. Jako že to bude dobrý, že se nemá bát. Byla ráda a objala mne kolem pasu. Hlavu zabořenou do mého hrudníku. Tak jsem pokračoval dál. Zkusil jsem krk, pak hlazení po zádech a nakonec jsem jí už celkem nezastřeně prsty ty záda spíš „drbal“ než hladil a fakt jsem si to přes to mokré tričko užíval. Nic nenamítala. Udeřilo snad do zastávky. Když jsem přestal mít mžitky před očima a přestalo mi hučet v hlavě z toho kraválu, zjistil jsem, že ta malá mi nějak vyskočila do klína, sedí na mne obkročmo a drtí mne ve svém sevření. Hlavu kousek nad tou mou (byla celkem vysoká) a já se dusil s nosem zabořeným do jejího krku. Jak jsem se chtěl vykroutit, přejel jsem jí po něm rty a líbilo se mi, co jsem na nich ucítil. Byla fakt hodně mladá s kůží co nemá vadu. Kašlal jsem na všechno, má žena byla někde hodně daleko za tou bouřkou, děti taky a já byl nadržený jak stepní koza. Prostě jsem ji na ten krk políbil a když se nebránila, pokračoval jsem. Dovoloval jsem si víc a víc. Dokonce jsem jí už jazykem projížděl jamku mezi klíční kostí a šíjí. To se poprvé zatřásla a já si přál, aby to bylo z toho mého snažení a ne zimou, co se začala vkrádat. Zajel jsem jí rukou do dlouhých, hustých a stále mokrých vlasů. Neuhnula. Dokonce se ještě víc přitulila, pokud to bylo vůbec možné. Ale já to cítil, nebo jsem si to přál cítit, to už je jedno. Vískal jsem ji ve vlasech. Líbal na krk, pak na bradu, tvář … první polibek byl nesmělý, stále skrytý v jejím strachu z běsnění kolem nás. Ale byla tam a chtěla to stejně jako já. Další už byl mnohem lepší a při třetím se naše jazyky potkaly. Bez uzardění, já nejsem nejlepší milenec. Jsem starší, ne příliš zkušený (tolik partnerek jsem neměl) a doma už trénink také pokulhává. Ona byla lepší a nevadil ji vést. Nechal jsem se a užíval si nádherné líbání a pohyby našich těl, které to doprovázely. Venku stále bylo hodně blesků a déšť se valil jako lavina, ale jádro bouřky už bylo o kousek dál a ona se přestávala bát. Dost možná díky vzdalující se bouřce a dost možná díky tomu co jsme spolu právě prováděli. proč nebylo důležité. Ale to že pookřávala ano. Bez námitek ponechala zajetí mé pravé ruky pod její tričko. Bez váhání jsem zamířil k ňadrům, která jsem pro jejich pevnost obdivoval už když se jen ve strachu tiskla ke mně. A byla taková, jak jsem doufal. A mnohem lepší. Na hlazení, jemné stisky i laskání konečky prstů kolem bradavek reagovala dokonale. Hroty které mi pod dlaní narostly mne úžasně dráždily na dlani a já si to užíval. Ač jsme její prso objal dlaní celé a ještě by se něco vešlo, ta hebkost, trčící bradavka, pevnost tvaru a skutečnost, že si s ním můžu beztrestně hrát, to bylo v tu chvíli mnohem víc než větší prsa mé ženy. A asi hlavně skutečnost, že bylo tak jiné a … nové. Její prsty bloudily po mých zádech a byla to ona, kdo první začal se svlékáním. Ona ze mne sundávala košili a já ji pak jen následoval s jejím tričkem. Obojí skončilo na lavičce vedle nás. Polonazí jsme se po sobě vinuli jako břečťan a bylo to … no prostě úžasné. Světla bylo čím dál míň, bouřka slábla, déš´t pomalu také, ale nám už to bylo fuk. Věděl jsem, že pokud neřeknu ne, ona to také neudělá a já na odřeknutí takové nabídky fakt neměl morální sílu. Ženo odpusť. Když ze mne sesedla, bál jsem se, jinak se to říct nedá, že je konec. Ale ne. Jen ze sebe sama stáhla kalhoty a hodila je bokem. Pak si zas sedla na mne, jen v tangách a já byl šťastný jak malé dítě, co pod stromečkem našlo vytouženou hračku. Do jejího klína jsem prostě ruku vnořit musel. Obejít prsty „nitku“ v jejím rozkroku nebyl rozhodně žádný problém. Ne, tanga nemají chránit před muži, ta jsou jen takovou laškovní pozvánkou k návštěvě. Byla mokrá a ne od deště. Podařilo se mi ruku vykroutit dlaní k ní a pak i zastrčit nejdřív jeden a nakonec dva prsty do její jeskyňky. Napsal bych to jinak, ale tehdy to byl pro mne prostě pohádkový zážitek a já ho nechci znesvětit vulgarismy. Ne, raději si ho psaním znovu vybavím a opět užiju. Kmital jsem prsty v jejím lůnu a když už bolely, začal jsem celý pohyb směrovat už ze zápěstí. Přestat jsem nechtěl. Nemohl jsem. Kroutila se, vzdychala, užívala si mé snažení a já jí chtěl dopřát maximum. V prstech už mne pálilo, jazyk jsem měl bolavý od dlouhého laskání jejího štíhlého, dlouhého krku a vášnivých polibků. Ale i ta bolest a pálení v prstech, to vše bylo také vzrušující, nové a jiné. Možná to pochopila, že umdlévám, možná ne, ale i tak opět převzala iniciativu a začala se ona drát do mého rozkroku. Vyklidil jsem pole, nechal ji rozepnout můj poklopec a jen jsem jí pomohl vytáhnou penis ze stále těsného sevření kalhot. Na víc nečekala, sama si prsty odtáhla tanga bokem a nasedla na mne. Co bylo dál popsat nedokážu. Já se zmítal v ní, ona na mne. Nebylo kam se svalit, jen na špinavou zem a nebo lavičku, co na velké řádění v leže neměla šířku. Dál jsme se líbali, dál jsem se hladili, laskaly svá těla dlaněmi, prsty, nehty. Já se udělal první, ona chvilku po mně a já si uvědomil, že jsem do svých téměř čtyřiceti nezažil pořádný ženský orgasmus. Ten její byl prostě divoký, mokrý a dokonalý. Stejně jako byla dokonalá ona sama. Zhroucení v objetí toho druhého jsme jen zhluboka oddechovali a já dál, ač ochabující, zůstával v ní. Bylo to nekončící spojení a já nechtěl být tím, kdo se ho vzdá jako první. Ale na další milování jsem nenašel energii. Prostě jsem chtěl jen tak zůstat do konce svého života. Smutné je, že doma po milování si dáme pusu, otočíme se na bok a usneme. To když máme vůbec možnost se pomilovat a neničí nás věčně přítomné děti. A s touhle neznámou slečnou, které bych mohl být otcem, jsem nedokázal přestat s objetím, nedokázal jsem se vlastně ani pohnout, abych to kouzlo okamžiku nějak nezrušil. Jak dlouho jsme tam tak byli, to nemám ponětí. Dokonce mám pocit, že jsme tak i na krátký čas usnuli. Každopádně volání z dálky jsem zaregistrovali oba současně a zareagovali chvatným oblékáním odložených svršků. Chvilku na to u zastávky zavrčelo auto jejího přítele, kuželem světla prošel stín a vnořil se k nám. Ona vstala z lavičky a vrhla se mu do náruče. Já jen tiše zaplakal, bylo jasné, že vše končí. Chvatně mu vylíčila, jak se na cestě dostala do bouřky a strachem se schoulila pod padlý strom a nedokázala jít dál. Jak jsem ji našel, odvedl sem a tím ji určitě zachránil. Od něj zas slyšela, jak se bál, když se jí nedovolal, jen dovolal k jejím rodičům a nebyla tam. Jak skočil do auta a vyrazil jí hledat. Poděkoval mi, nabídl, že mne odveze domů a já odmítl. Ona ho nepřemlouvala a byl jsem za to rád. Bouřka už byla daleko, déšť byl už jen slabý a já se chtěl v něm projít. Cestou domů si v milosrdné tmě dál přehrávat zážitek s tou mladou kráskou, co snad díky strachu a přestátému nebezpečí chtěla na ten krátký čas od života víc, stejně jako já. … Doma mne vítala ustaraná manželka a plačící děti. Báli se o mne a já si uvědomil, že jsem v tom sobeckém vzplanutí smyslů ani jednou nepomyslel na ně. Na to jak se museli bát, když jsem nebyl doma a má žena se tak strašně děsí bouřky. Nemít dost rozumu a nevědět, že přiznat se, teď či kdykoli jindy, jen své ženě ublížím a svému svědomí stejně nepomohu, naprášil bych se. Neudělal jsem to tehdy, neudělám to ani dnes. Ale pocit viny mne stále trápí a co je ještě horší, začíná ho převyšovat touha po té noci tam v dešti a bouřce. Musel jsem si to připomenout alespoň takto.

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Nehodnoceno)
Loading...

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *