Barunčin den na Starém bělidle

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

BARUNČIN DEN NA STARÉM BĚLIDLE

VOLNĚ PODLE BOŽENY NĚMCOVÉ

„Jé, babičko, co to děláte?“ vyjekla Barunka, když vstoupila do světnice. Babička ležela na posteli, sukni zdviženou až pod bradou a její stará, vetchá ruka se jí míhala mezi roztaženýma nohama, jako ruka nějaké mladice.
„Né, babičko, nepřestávejte, já to chci vidět až do konce!“ poprosila Barunka, když si babička chtěla stáhnout sukni, aby nebyla vidět ta houština, co měla mezi nohama. Babička tedy znovu přizvedla sukni a pokračovala. Barunka si přitáhla židli, aby to mohla sledovat z bezprostřední blízkosti.
„Ááá…ááá…“ vzdychla babička, zachvěla se a přirazila nohy k sobě. Barunka si také chtěla zvednout sukni, aby to zkusila, když vtom se otevřely dveře. „Áááá, vidím že už jste připravená!“ řekl pan Prošek a stáhnul kalhoty. „Neblázněte, vždyť je tu Barunka!“ bránila se babička, ale nebylo to nic platné. Pan Prošek do ní zarazil tu hroznou kládu, co měl mezi nohama. Barunka vytřeštila oči a pomyslela si, že snad chce babičku propíchnout.
„Co se v mládí naučíš, k stáru jak když najdeš!“ řekl pan Prošek a pilně ten otvor protahoval, aby z něj vymetl všechny pavučiny. Barunka to už nevydržela, vyskočila a běžela na dvůr. Nejprve musela přeskočit Sultána a Tyrla, kteří leželi na zápraží a líně si lízali koule.
„Vilíku, Vilíku, kde jsi?“ volala a rozhlížela se po dvorku. Vilík, celý rudý, vylezl z kůlny a ještě si dopínal kalhoty. „Pojď!“ chytila ho Barunka za ruku a táhla do stodoly. „Co to děláš?“ vyjekl Vilík, když ho Barunka povalila do sena a začala mu rozepínat kalhoty.
„Ne, to přece nemůžeš!“ bránil se, když mu Barunka kalhoty stáhla. To, co se vymrštilo přímo před jejíma očima, jí málem vyrazilo dech. „Ten je velký skoro jako má pan Prošek!“ pomyslela si, ale to už jí Vilík popadl za hlavu a vrazil jí ho do pusy. „Huu… uuu…“ chtěla Barunka něco říct, ale cítila, že ho má skoro až v krku. Vilík se natočil tak, aby mohl Barunce také dělat dobře.
Než se nadála, měla sukni i kalhotky dole a Vilíkův jazyk jí mezi nohama řádil tak, až z toho málem šílela. „Úúú…. úúú…“ zakvílela, když se jí tam rozlil dosud nepoznaný pocit. „Néé…Vilíku nééé!“ tiskla si jeho hlavu do klína a nemohla se toho pocitu nabažit. Vtom ucítila, jak z Vilíkova čuráka, kterého měla zaraženého málem až v krku, něco tryská. Chtěla ho vyplivnout, ale Vilík jí držel tak pevně, že to nešlo. Tak jí nezbývalo, než rychle polykat, aby se neutopila.
„Děti, co to děláte?“ zděšeně se ptala babička, když nakoukla do stodoly a viděla, jak si užívají. „To, co vy s panem Proškem!“ Barunka pustila Vilíkova čuráka, aby mohla odpovědět. „Ale na to jste ještě mladí!“ řekla babička. Ale vtom se za ní objevil pan Prošek. „Vždyť jsem říkal, že co se v mládí naučíš, k stáru jak když najdeš!“ povalil babičku vedle Barunky a znovu stáhnul kalhoty.
Barunka i Vilík koukali s vyvalenýma očima, jak se to dělá. A sotva pan Prošek skončil, Vilík skočil na Barunku a roztáhnul jí nohy. Teď už věděl, co má dělat. Rozhrnul jí chloupky, aby našel ten otvor, kam ho má zasunout.
„Áááá…úúúú…“ vykřikla Barunka, když jí ten hrozný klacek bolestivě vniknul tam, kde ještě nikdo nebyl. „Babičko, nechte je! Musí se to také naučit!“ chytil pan Prošek babičku za ruku a táhnul jí ze stodoly, aby nerušili ty dva mladé. Ještě slyšeli různé zvuky, ale jak se vzdalovali od stodoly, tak postupně utichaly. „No, to jsem zvědav, jak dopadne zítřejší návštěva zámku!“ usmál se pan Prošek a poplácal babičku po zadku.
Ráno babička budila obě děti, aby stihly ohlášenou návštěvu na zámku. Ale když vešla do ložnice, Vilík ležel mezi široce roztaženými stehny Barunky a hbitě hýbal holým zadkem. „Vilíku, co to děláš?“ zděsila se babička, když to uviděla. „Přece mrdám, jako vy s panem Proškem!“ odpověděl Vilík, aniž by přerušil tu krásnou činnost.
Po snídani se vydali všichni na zámek, aby přivítali paní kněžnu. „Barunko, podívej na to peříčko! Správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí!“ řekla babička. „Jó a natrhnu si prdel o ten plot!“ odsekla Barunka. „Hlavně, aby sis nenatrhla kundu!“ strachoval se Vilík.
Došli na zámek a přivítali se s paní kněžnou. Když je zavedla do salonu, Barunka zvedla sukni a hrábla si mezi nohy. „To se nedělá!“ plácla jí babička po ruce. „Ale když mě svrbí kunda!“ opáčila Barunka. „Tak já ti od toho pomohu!“ Vilík jí zvrhnul na stůl a stáhnul kalhoty. Než stačil zasunout svého načínáka do Barunky, kněžna se otočila a zůstala koukat.
„To má každý muž?“ zeptala se. „Ano!“ odpověděl Vilík. A podívejte se, co se s ním dá dělat!“ zasunul toho tvrdolína do Barunčiny dírky, odkud už začínalo kapat.
„Johan! Šel sem!“ zavolala kněžna a zvedla sukně. „Svléknul se a šoupnul mi ho tam!“ kněžna si lehnula vedle Barunky a čekala, až ho Johan do ní vrazí. „Co to je?“ zklamaně řekla kněžna, když uviděla, co má Johan mezi nohama. Když ho tam Johan šoupnul, paní kněžna to skoro necítila.
„Vilíku, šoupnul mi ho tam on!“ bezohledně ho stáhla z Barunky a zavedla si jeho kůl mezi nohy. „Áááá…ježíši…áááá….“ vytřeštila oči a vykřikla, když tam zajel až na doraz. „Počkal chvilku!“ přidržela ho za zadek, aby si stačila zvyknout na ten jeho nabiják.
„Pan Prošek ho má ještě většího!“ nedal se Vilík a začal prznit díru kněžny. Za velkého kněžnina křiku jí naplnil. Také kněžna dostoupila vrcholu a zůstala ležet na stole jako bez života.
Vilík odstrčil Johana, který se zatím pokoušel šukat Barunku a svůj opět tvrdý kůl do ní zabořil. „Jóóó, to je onóó!“ kvílela Barunka, když jí protahoval dírku, nedávno zbavenou panenství.
„Pošlou mi sem pana Proška!“ požádala kněžna babičku. „Šťastná to žena!“ pomyslela si, když si představila, jak pan Prošek zajíždí do babiččiny chlupatice.
A za devět měsíců byla na zámku radostná událost. Kněžně se narodil krásný chlapeček. „Celý tatínek!“ pomyslela si kněžna, když uviděla, co má to miminko mezi nohama…

Bobr
©
2015

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvezdičky4 hvězdičky5 hvězdiček
Loading...

You may also like...